Z pražského Albertova před dvaceti lety vykročily dějiny

17. listopad 2009
Zblízka

Pražský Albertov - místo tak trochu stranou od hlavních turistických i dopravních tahů. Přesto má své nezastupitelné místo v českých novodobých dějinách. Před dvaceti lety odtud vyrazil průvod, který se vymkl komunistické moci. Původně oficiální manifestace k uctění památky Jana Opletala odstartovala pád režimu. Proměnila se v projev odporu a průvod, který z Albertova vyrazil, se proti policejní vůli vydal do centra Prahy.

Začalo to nevinně. Alespoň zpočátku to tak vypadalo. Studenti se po třetí hodině sešli na Albertově, aby zavzpomínali na Jana Opletala. Dav však od začátku vřel emocemi, které měly s 50 let starými událostmi pramálo společného. Lidí stále přibývalo a zdaleka už to nebyli jen studenti.

Tenkrát tam byli i sourozenci Jiří Zukal a Eva Žurková.

"Právě stojíme na pražském Albertově. V tuto chvíli to tu vůbec nevypadá jako místo, odkud se pohnuly dějiny. Co se vám vybaví teď, po dvaceti letech?" zajímám se.

"V té době jsem učil na střední ekonomické škole a pamatuji si dobře, že jsem měl krásný pocit, když jsem v davu viděl i své tři studenty, kterým bylo tehdy 19 let," vzpomíná Jiří Zukal. "Ta demonstrace nebyla jediná, ale byla jedna z mála povolených - přesto tu od začátku zněla protikomunistická hesla," dodává jeho sestra Eva. "Dav skandoval: Jakeše do koše! Adamce do rance! a Na Štěpána bez Štěpána!" přibližuje pan Zukal.

Ano, i to vzkazovali lidé z Albertova vládnoucí moci. Demonstranti se pak vydali na Vyšehrad k hrobu Karla Hynka Máchy. Tam měla akce skončit, ale to hlavní vlastně teprve začalo. Průvod se neplánovaně obrátil do centra.

"Bylo to naprosto nečekané," vzpomíná na změnu trasy průvodu Eva Žurková. "Pamatuju si, že mi to zkomplikovalo život, protože jsem měla doma dvě malé děti a neměla jsem možnost domů zatelefonovat. Zároveň jsem si to nemohla nechat ujít."

První kolize přišla už ve Vyšehradské ulici, kterou přehradil kordon policistů. Dav ho prorazil a několik tisíc lidí se dostalo na Karlovo náměstí. Zbytek průvodu šel Plaveckou ulicí k Vltavě a pak k Národnímu divadlu. Most Legií - tedy ovšem most Prvního máje - policie uzavřela, a tak odklonila průvod na Národní třídu.

Demonstranti na Národní třídě si uvědomili, že jde do tuhého, když chtěl dav pokračovat a masa lidí se tlačila na ty vpředu. "V té chvíli jsem měl poprvé v životě fyzický strach ze smrti," vzpomíná Jiří. "Vyzývali nás, abychom se rozešli, ale v tom okamžiku už nešlo odejít," doplňuje Eva.

Eva dodává: "Vybavuju si ten ochromující strach. S bratrem nás to roztrhlo, byla jsem tlačena do podloubí na Národní třídě. Měla jsem pocit, že vůbec nemůžu dýchat. Myslím si, že bych možná i omdlela - spíš tím strachem, ale potkala jsem známého, který mě vytáhl a vyvedl před kordon. Okolo mě hodně mlátili lidi, vím, že na zemi ležel nějaký kluk, ale asi tím, že jsem byla holka, jsem dostala jen dvě rány přes záda. Kamarád mě vyvedl a odvedl mě do Jirchářů, kde bydlela naše kamaráda. Tam se začali postupně scházet naši přátelé - v panice, v šoku a zranění."

Napadlo demonstranty, že se děje něco velkého? "Myslím si, že opravdu ne," vrtí hlavou Eva. "V mém životě je revoluce největší událostí, ale v té době mě to opravdu nenapadlo. A ani těch 20 let nezahojilo mou nenávist a nechuť ke komunismu. Musím říct, že jsem stále nesmiřitelná."

Nesmiřitelnost - to je asi to pravé slovo, kterým se dají vyjádřit pocity těch, kteří před dvaceti lety došli z Albertova až na Národní třídu.

autor: Zuzana Ptáčková
Spustit audio