Historie je plná mikropříběhů. A kolem 21. srpna 1968 se takových malých i velkých událostí, tragédií, zážitků a při vší té hrůze i úsměvných historek událo spoustu. A všechny ještě zdaleka neznáme. Archivy jsou jich přitom plné. Tak se podívejme na srpnové události roku 1968, jejichž výročí připadá právě na dnešek, trochu jinýma očima. Očima obyčejných lidí, povětšinou úředníků různých státních úřadů, kteří popisují svérázná setkání s okupačními vojáky.
Je tu výročí ruské okupace v roce 1968, a tak mne po čase napadlo otevřít své deníky z let 1988 a 1989, kdy se po dlouhé době lidé 21. srpna opět odvážili vyjít do ulic. První akce se konala už 20. 8. 1988 večer, do deníku jsem si o ní napsal: Před dvaceti lety k nám vtrhli Rusáci - celý svět si to připomíná. V Praze pak byla malá manifestace, ale je tam moře fízlů.
Rok 1968 byl plný zpráv a komentářů o vývoji v Československu, i když tehdy ještě neexistoval internet a televize ve své rychlosti informovat značně pokulhávala. Však také sovětští vojáci, nejprve obsadili rozhlas, tam se jejich velitelé před mapou Evropy ptali, kde sídlí agentura ČTK a teprve potom začali pátrat po budově televize.
Přihodila se nám zvláštní věc. Letos je 40 let od Pražského jara, symbolu demokratizačních změn, které v tomto období probíhaly, a přitom tato významná skutečnost nás míjí snad i dokonce účelově v podstatě bez povšimnutí. Místo toho máme média, konference, přednášky, filmy a řadu besed jenom o invazi dne 21. srpna.
Před deseti lety jsem pracoval jako novinář ve Varšavě. Mému služebnímu vozu vypršela technická kontrola a já jsem si musel vyřídit její prodloužení. Byl srpen 1998. 30 let od intervence. Když jsem zapředl hovor s tamním technikem, zeptal jsem se ho, jestli byl někdy v Československu. Poněkud smutně se pousmál a řekl. "Ano v roce 1968, byl jsem na vojně a řídil tank.
PŘEHRÁT AUDIO
Český a slovenský prezident v Bratislavě, premiéři obou zemí v Praze - takovéto symbolické gesto bylo učiněno v den čtyřicátého výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa. Alespoň tak politici připomenuli veřejnosti, že okupační vojska obsadila tehdy ještě společný stát a že Češi a Slováci mají několik desítek let společné historie, o které značná část mladé generace nemá pomalu ani ponětí.
Čtyřicáté výročí tragického konce Pražského jara je středem nebývalé pozornosti sdělovacích prostředků a publicistiky nejen u našich německy hovořících sousedů Německu a Rakousku. Navzdory událostem na Kavkaze a zpravodajství z olympijských her se dostaly do popředí i ve Švýcarsku a Lichtenštejnsku. Kromě článků v tisku, pořadů v rozhlasu a televize vyšly zajímavé, dosud u nás neuveřejněné dokumenty o těchto nejen pro nás historických událostí.
PŘEHRÁT AUDIO
Původně se zdálo, že Rusko nebude nijak zvlášť připomínat výročí svého nehorázného postupu vůči Československu před 40 lety. Rusko se taky oficiálně ke své "sovětské" minulosti nevyjadřuje, protože dobře ví, že jakoukoli připomínkou mu hrozí otevření bezedné Pandořiny skříňky, skrývající nekonečnou řadu zločinů a zvěrstev ze 70 - letých dějin Sovětského svazu.
V sobotním vydání přinesla Mladá fronta Dnes komentovaný přepis monologu sovětského generála ve výslužbě, devětaosmdesátiletého Pavla Kosenka, který zaznamenal redaktor České televize Josef Pazderka. Tento generál v noci dne 21.srpna 1968 na rozkaz Leonida Brežněva ze 17.srpna s 35. motostřeleckou divizí obsazoval centrum Prahy. Ti vojáci, na které se starší Pražané pamatují, byli tedy jeho podřízení a mají na svědomí většinu ze 108 obětí, které při okupaci Československa u nás padli.
Nebýt nynější ruské invaze a trvající okupace Gruzie, ve všeobecně rusofilské Británii by na ruskou okupaci Československa před čtyřiceti lety vzpomínaly jen odborné kruhy historiků a sem tam nějaký ten seriozní deník. "Ruskou" z toho důvodu, že v Británii byl v dobách existence Sovětského svazu termín "sovětský" velmi zřídka používán a nejčastěji se hovořilo o "Rusech a ruských aktivitách, provokacích, zastrašování i invazi a okupaci".
Pražské jaro, které před čtyřiceti lety udusily tanky pěti armád Varšavské smlouvy, vedené Sovětským svazem, je občas vykreslováno jako pouhý frakční boj mezi dvěma skupinami v Komunistické straně Československa, v němž během roku 1968 získali navrch reformátoři pod vedením Alexandra Dubčeka. Reformy prý pak probudily k životu lidové hnutí, ale celý experiment byl odsouzen k porážce, protože naivní českoslovenští politici dost dobře nevnímali, že Sovětský svaz nemůže dovolit, aby se virus "socialismu s lidskou tváří" rozšířil do zbytku sovětského tábora.
Rok 1968 jsem sledoval z žabí perspektivy. Nástup Dubčeka jsem myslím nepostřehl, Pražské jaro jsem poznal podle většího množství žížal, které jsem si v nestřeženém okamžiku strkal do pusy. První konfrontací s událostmi širšího světa představoval vpád ruských vojsk, který vypadal z mé pohledu poněkud pohádkově, jako když do země vtrhne černokněžník nebo drak nebo něco takového.
Už jsem si myslel, že se mi podařilo vysmeknout se, ale nemohu zklamat svého šéfa. Tak tedy na požádání vzpomínám na srpen roku 1968 - a vida, mnoho toho není. Tedy přesněji řečeno- není toho mnoho zaznamenání hodného. Bylo mi tehdy čtrnáct a s rukou na srdci mohu klidně prohlásit, že mě tehdy politika zajímala pramálo.
V úterý 19.srpna byla pokřtěna kniha Slávy Volného Kvadratura času aneb Jak jsem doklopýtal do srpna 1968.
Je tomu právě 40 let, kdy jsme my starší prožívali 21. srpna 1968 velké zklamání. Jak se na to dnes dívat, má
smysl se vracet k historii? Určitě ano, proto se krátce zamyslím.
Podívejme se na tři mezníky z naší novodobé historie. Přibližně doprostřed zapadá událost z roku 1968:
Na příští čtvrtek připadne smutné čtyřicáté výročí srpna 1968. Nikdo soudný nepochybuje o tom, že sovětská invaze a více než dvacetiletá okupace nám přinesla těžkou morální újmu. Takzvaný socialismus s lidskou tváří rozdrtily tanky a svoji nelidskou tvář naopak odhalilo komunistické vedení v Moskvě. Jak se ale dnešní Rusko dívá na temnou kapitolu svých dějin?
Čtyřicet let od okupace Československé socialistické republiky dne 21.srpna 1968, které se tehdy muselo začít říkat nejprve vstup pěti spřátelených vojsk a ještě později bratrská pomoc, je dobrou příležitostí se podívat na to, jak tehdejší čelní představitelé komunistické strany mysleli a v zajetí jakých myšlenkových klišé žili. A dokonce jestli něco z tehdejšího myšlení nepřežívá v myšlenkových stereotypech dnešních politiků.
Nedávno jsem byl na mezinárodní konferenci o zhoubných důsledcích vládnutí komunismu - na konferenci namířené proti pokusům o jeho renesanci. Ještě ten den jsem o tom, co na konferenci zaznělo, vyprávěl dvěma třídám jistého gymnázia. Asi po půl hodině se přihlásil student a zeptal se mě, co si myslím o probíhajícím osmičkovém roku. Že on už ho začíná mít plné zuby. A maturanti že ho přímo nenávidí, protože bůhví kolik osmičkových dat patří k maturitním otázkám. Například z roku 1968 že on má kopřivku.
Minulý týden vydalo známé pražské nakladatelství TORST výpravnou publikaci fotografií Josefa Koudelky Invaze 68. Budoucí světoběžník a člen slavné agentury Magnum v srpnových dnech rok 1968 nafotil na tisíc záběrů, ze kterých nyní, po čtyřiceti letech udělal jakousi definitivní kolekci. Tehdy bylo Koudelkovi třicet, téma, lze-li tak nazvat okupaci, mu bylo vnuceno, jako celé zemi, on se ho chopil nikoli jako chladný nezúčastněný dokumentarista, ale jako rozhořčený, do hloubi srdce zasažený aktér.
