Rok 1968 byl plný zpráv a komentářů o vývoji v Československu, i když tehdy ještě neexistoval internet a televize ve své rychlosti informovat značně pokulhávala. Však také sovětští vojáci, nejprve obsadili rozhlas, tam se jejich velitelé před mapou Evropy ptali, kde sídlí agentura ČTK a teprve potom začali pátrat po budově televize.
Ta tehdy ještě nesídlila v Praze na Kavčích horách, naopak byla rozstrkána po městě, takže byla těžko k nalezení.
České sdělovací prostředky, čili TRT jak se dobově říkalo ve zkratce tisku, rozhlasu a televizi, informovaly o situaci doma a svět dostával zprávy hlavně ze Zahraničního vysílání Československého rozhlasu, které sloužilo a vlastně dosud slouží jako propagandistický nástroj země už od druhé poloviny třicátých let minulého století. Tedy samozřejmě s výjimkou okupace.
V zahraničí byly československé události předmětem zájmu. Někteří si na nich dokazovali míru tolerance sovětského vedení v Moskvě, jiní zkoumali nakolik se budou angažovat Spojené státy ve střední Evropě a jestli vůbec. Nejvíce si ovšem lidé od československé reformy slibovali nápravu komunistických poměrů. Na rozdíl od dnes většinového názoru totiž mnozí soudili, a to jak na západě tak na východě, že československý vývoj může vést ke spravedlivější a lidštější společnosti. Že ukazuje cestu, po které by se měly vydat všechny socialistické země včetně Sovětského svazu. Někdy se říkalo, že chceme budovat socialismus s lidskou tváří... Byla to idealistická myšlenka, ale ovládla tehdy hlavy miliónů lidí stejně jako jiné věřící nastolení Božího království na zemi. Československá socialistická republika se v té době hemžila publicisty, novináři televizními a rozhlasovými týmy z celého světa.
O to horší bylo rozčarování, když kremelský vůdce Leonid Brežněv rozhodl vyslat do Československa intervenční armády pěti socialistických zemí. Lidé, nejen v ČSSR, definitivně odvrhli sovětský imperialismus a komunistické strany v Evropě i jinde se začaly rozpadat a štěpit. Na jedné straně stáli ti, kteří definitivně prohlédli, na druhé ti, kteří ze ziskuchtivosti lpěli na moskevských pozicích. Je ovšem pravda, že na západě bylo i mnoho lidí, zejména mladých, kteří z neznalosti podlehli sovětské propagandě, což se díky prožitým zkušenostem v socialistických zemích snad ani stát nemohlo.
Sdělovací prostředky socialistických zemí se na Československou socialistickou republiku soustřeďovaly prakticky už od ledna 68. V červenci, tuším že dvacátého, tedy dlouho před invazí, začal vysílat v češtině východoněmecký rozhlas . Do té doby nebylo zvykem, aby tzv. spřátelené země ohlupovaly štvavými komentáři své socialistické bratry. Stanice vysílající z Berlína dostala název Vltava a po 21. srpnu jen zintenzívnila své vysílání. Říkalo se jí Feltafa, protože její hlasatelé hovořili topornou češtinou, z níž čišely germanismy. Hlavně zpočátku nemohli Němci najít dost českých hlasatelů kolaborantů. Většinou to prý byli sudetští Němci odsunutí na území, které se později stalo NDR.
Do Československa tehdy vysílal kdekdo. Nejkurióznější určitě bylo albánské rádio Tirana, které několikrát denně opakovalo: "Šadame tscheskoslovensků vladu, by okaměšite vysprojila tscheskoslovenske semedelce".
O tom, že sovětští vojáci věřili své propagandě, zejména zpočátku, totiž že k nám přijíždějí zachraňovat socialismus před imperialistickými a nacistickými zločinci, se všeobecně ví. Méně známá, nebo spíš pozapomenuta je však skutečnost, sovětští ideologové chtěli o tomtéž přesvědčit i občany Československa. Přivezli na tancích Bílou knihu, v níž vysvětlovali podobně propagandisticky neobratně jako svým vojákům, co je vedlo k takzvané bratrské pomoci. Budiž řečeno, že z Bílé knihy - jmenovala se tak podle bílého obalu - vyčuhovaly lži z každé stránky a nikdo sovětské argumentaci nevěřil. Snad proto také v povědomí lidí zapadla.
Československé hranice na západ byly srpnových dnech i později otevřené, takže do země proudili novináři z celého světa, kteří se chtěli něco dozvědět a zprostředkovat pro své čtenáře, posluchače a diváky atmosféru panující u nás. Někteří měli akreditaci, jiní ne. Také mnozí Čechoslováci, kteří utíkali ze svého rodiště - celkem jich nakonec bylo na 300 tisíc - často ochotně poskytovali rozhovory médiím v zahraničí. Hovořili o svých zkušenostech s okupačními vojsky a o důvodech svého odchodu ze země. Lze říci, že svět byl o Československu podrobně informován po celý rok 68 včetně srpnových dnů. Kdo chtěl, ten se i dost dozvěděl.
Jak už jsem řekl, důležitým zdrojem informací o situaci v Československu bylo Zahraniční vysílání Československého rozhlasu. Vysílalo se ve všech hlavních jazycích světa. Někdy na jaře 68 byla zrušena cenzura a redaktoři začali otevřeněji hovořit o věcech, které byly dosud tabu. Tento trend trval samozřejmě i v srpnových dnech. Zahraniční vysílání se přestěhovalo, tuším ještě 21. srpna, do nuselské vily Na květnici, takže se vysílalo prakticky bez přerušení. Ten, kdo se podílel na vysílání, měl přísný zákaz stýkat se se zahraničními novináři. Panoval totiž názor, že ti jsou jistě sledováni prosovětskými příslušníky STB. Styk s nimi by mohl vyzradit naše tajné pracoviště. Byl to možná oprávněný názor, ale ze zahrady vily Na květnici trčela do nebe anténa, která byla vidět široko daleko.
Některé západní rozhlasy a možná i tajné služby si tehdejší zahraniční vysílání nahrávaly pro pozdější potřebu. A západní Němci si ve své tradiční pořádkumilovnosti naše vysílání uložili do archivu, takže je k dispozici dodnes. Vysílalo se samozřejmě také česky a slovensky. Nejen proto, že v oněch srpnových dnech byli mnozí naši občané na dovolené, převážně v socialistických zemích:
Rok 1968 byl obdobím výrazného ideologického a propagandistického zápasu, který se odehrával zejména na rozhlasových vlnách.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
Zvukový archiv pořadu ve formátu MP3.
Informace o službě Rádio na přání naleznete zde.
Stáhněte si podcast pro nejnovější audio záznamy tohoto pořadu.
Import do programu iTunes je dostupný zde.
Informace o formátu a službě podcast naleznete zde.
Český rozhlas neručí a nenese zodpovědnost za obsah diskusních příspěvků, diskuse nemoderuje ani nerediguje. Diskusní příspěvky vyjadřují názor svých autorů. Český rozhlas si vyhrazuje právo odstraňovat diskusní příspěvky, a to zejména takové, které odporují dobrým mravům, porušují platné zákony ČR (např. obsahují vulgární výrazy, nadávky, rasistické, xenofobní či šovinistické narážky), poškozují dobré jméno Českého rozhlasu, obsahují neplacenou reklamu nebo nesouvisí s tématem diskuse. V diskusích není povoleno šíření spamu ani tzv. tapetování (opakované vkládání stejných vzkazů). Zejména je zakázáno zveřejňování identifikačních údajů obětí trestných činů (zákon č. 52/2009 Sb.).
Diskuse NEJSOU určeny pro dotazy na autory článků nebo redaktory Českého rozhlasu. Pokud chcete napsat autorovi článku, kontaktujte jej na jeho e-mailové adrese nebo na adrese příslušné redakce.
