Sergej Magid

Invaze - noční přílet, mysleli jsme, že je to Kazachstán

Československé hranice jsme překročili ve vzduchu, ve tmě. Spousta z nás věřila, že opravdu letíme do severního Kazachstánu na manévry. Sjeli jsme na nějaké letiště. Pak jsme se dozvěděli, že to byla Ruzyně, ale byla tma, žádné světlo. Byla to stará Ruzyně, ne ta nová, co teď máme tady. Takže byla vidět jen světla tanků a náklaďáků, které z těch tanků vyjížděly, a baterky, takže všechno bylo jako v nějakém americkém sci-fi. Opravdu jsme nevěděli, kde jsme. Kolem byli samí Rusové, žádný Čech. A pak okamžitě mě jako radistu a mého kamaráda posadili do tanku, do tankové věže a jeli jsme vpřed. To trvalo asi do čtvrté páté hodiny ráno, pak nám povolili otevřít poklop, no a poněvadž jsem byl v té věži, já a ještě jeden chlap, já jsem šel nahoru, no a tam byla taková jabloňová alej, nebo nevím, jaký to bylo, ale bylo prostě vidět, že to není Kazachstán, bylo vidět, že to je naprosto jinde - Ukrajina nebo něco takového, ale pak se objevila tabulka a na té tabulce bylo napsáno POZOR VLAK!

Sergej Magid zpětně hodnotí Pražské jaro - česká mentalita v akci

Já si strašně vážím hnutí šedesátého osmého roku, ale teď je mi devětapadesát. Ano myslím se, že to všechno bylo dětinské, infantilní. Nebylo to promyšlené, prosím vás, co jiného se dalo očekávat od Brežněva, od té zrůdy, od Sovětského svazu? Že jim to dovolí? Ale když čekali, že jim to dovolí, jsou pitomci. Ale když si mysleli, že budou nějak bojovat, proč nebojovali? Tak to jsou zbabělci. Buď pitomci nebo zbabělci. Samozřejmě, já si to tak opravdu nemyslím, že to byli zbabělci nebo pitomci, to je prostě věčný český omyl, taková mírumilovnost, že s Hitlerem to dopadne dobře i se Stalinem i s Brežněvem to dopadne dobře a tak dál. Takže to byl jen strašlivý dějinný případ práce té české mentality. Česká mentalita v akci.

Před invazí - letíme do ČSSR, uslyšíme Beatles a koupíme...

Deset procent lidí si bylo jisto, že letíme opravdu do Československa, mysleli si, že konečně budeme poslouchat Beatles, protože u nás to bylo zakázané. Československo je západní stát, samozřejmě že tam nakoupíme americká cigára, a budou tam ženy a holky, Seznámíme se s nimi a vše bude all right. No a všichni pochopí, že jsem takoví demokrati. Že nemáme rádi Brežněva, který je pitomec, no tak takových bylo asi deset procent. Devadesát procent bylo takových, kteří ničemu nerozuměli, možná osmdesát pět procent. A jen pět nebo tři procenta bylo takových, kteří chtěli prostě ty Čechy zabít od samého začátku, protože to byli zrádci, nepřátelé a tak, Takových bylo pět nebo tři procenta a všichni se nám smáli, to byli opravdu fanatici.

Invaze - reakce na nápisy "Ivan idi damoj"

To bylo opravdu komické, protože ti chudáci Češi, stejně jako chudáci Rusi, vůbec nerozuměli, s kým mají tu čest. S kým vůbec mluví. Takže představte si transparent a na něm je napsáno "Ivan idi damoj". Rusky - azbukou. Tak za prvé - všichni jsme narodili koncem čtyřicátého roku, když jméno Ivan bylo natolik populární v ruských rodinách, jako v českých rodinách dejme tomu Blažej. To znamená, že nikdo to jméno neměl. Ivan - to byl hrdina nějaké ruské "byliny" - to byl Ivan. Takže všichni jsme se samozřejmě smáli i já jsem se smál, a kdo je tady Ivan, smáli jsme se a četli jsme to latinkou, Ivan to byl "?BAH" (MBAH). Takže si nikdo nemyslel, že to je velkopanská armáda a všichni se smáli: ahoj MBACHU. Místo toho ?BAH.

Politické školení před invazí - jedeme zachraňovat ČSSR

Politické školení bývalo. A nebylo jedno. A na tom školení řekli tu nejhorší věc: Že musíme zachránit bratrský československý lid před imperialismem, zvlášť před německým imperialismem, protože Bundes republik tam poslalo tanky a už je padesát kilometrů ve vnitrozemí Československa a jedou na Plzeň. No, pro nás to byl šok. Tak za prvé, nikdo si to nemohl zkontrolovat, ověřit. Žádné noviny tam nebyly kromě té Rudé hvězdy, ve které to všechno samozřejmě bylo napsáno, ale věděl jsem, že lžou. Ale dokonce i já, já sám, který prostě nenáviděl ty komunisty, já jsem si myslel, Panebože, německý tanky v Československu, kdo ví, kdo ví, možná, že tam opravdu jsou a tak dále a tak dále. Takže můžete si představit, co si mysleli ostatní chlapci, oni samozřejmě, i když tomu věřili nebo nevěřili, rozuměli nebo nerozuměli, tak když jim řekli, že musíme zachraňovat, nechceme napadnout, nechceme dobývat, nechceme okupovat, jsme ušlechtilí, prostě rytíři. Ano, opravdu tak to bylo. A v tom byla tragedie těch sovětských vojáků a mých kamarádů a dokonce i mě samotného.