Přebírání rozhlasu od okupantů

Záznam má hodinu a jedenáct minut. Je na něm zachycen hlas prokurátora Karla Pešty, který se chystá projít budovou a ohledat škody, které tu sovětská vojska způsobila. Je 3. září 1968.

"Zvukový záznam protokolu provádí zaměstnanec Československého rozhlasu Miroslav Šach."

Miroslavu Šachovi bylo tehdy 27 let. "Ono se tam nikomu nechtělo. Mně se tam také nechtělo, protože v té době se říkalo, že když Rusové odcházeli, podminovali sklepní místnosti. Že tam jsou nálože. A nikdo nevěděl kde. My jsme stáli v Balbínově ulici, a rozhodovali se, kdo by tam šel. Tak jsem řekl, že tam půjdu."

"Šatna topičů v kotelně. V místnosti značný nepořádek, všechny skříňky s osobními věcmi personálu vypáčeny."

Jako první jde skupina policejních pyrotechniků. Za nimi prokurátor a pan Šach, který drží mikrofon a zaznamenává vždy, když chce prokurátor popsat situaci. "Prohlédli jsme spodní místnosti, tam byly zámečnické dílny, truhlárny, a žádné nálože se neobjevily. Tak jsme se všichni zklidnili a procházeli jsme místnost po místnosti."

"Ve všech místnostech značný nepořádek..."

Miroslav Šach doplňuje: "To, co bylo na toaletách... Mísy asi sloužily k mytí, protože všechno ostatní bylo vedle na zemi."

"Zaměstnanec rozhlasu, technik Jaroslav Sehnoutka, v průběhu ohledání předložil zbytek houslí, které nalezl v okolí rozhlasové budovy, zřejmě vyhozené z okna. Podle nálepky uvnitř houslí se jedná o housle výroby Josef Antoni, letopočet 1754. Na zbytku vrchní houslové desky je azbukou nápis: Frunze - moj dom, zbytek nápisu SSSR a pod tímto nápisem zachovalý nápis moloděc."

Šok čekal prokurátorovu skupinu v prvním patře a výš. Všechny dveře i stoly v kancelářích byly vypáčené, zásuvky vyrabované.

"Okna rozstřílená, ve stropech a zdech větší množství vstřelů."

V této kanceláři sídlila tehdejší Redakce mezinárodního života, zahraniční zpravodajové Karel Kyncl a Věra Štovíčková-Heroldová: "Tam byly skutečně zdi provrtané kulkami. My jsme chvilku dumali, jestli tam dolétly z venku, nebo jestli se hoši z rozvernosti bavili střílením uvnitř. Ale k žádnému závěru jsme nedošli, potože jsme se každý podíval na svůj psací stůl a zaplakali jsme."

"V místnosti 212 příruční pokladna se stopami po páčení. Pořízena fotodokumentace."

V. Heroldová-Šťovíčková: "Tam byl trezor, který byl zamčený. A ten vypáčit, muselo dát přece jenom trochu práce. Byly tam dokonce, jak se pamatuji, i nějaké tajné dokumenty. Ty zůstaly nedotčeny. Ztratily se dvě věci - láhev jakéhosi šnapsu, protože tehdy bylo zvykem, že když se korespondent vracel po delším pobytu ze zahraničí, tak měl za úkol přivézt kuriózní láhev něčeho, co neznáme. A kolega z Berlína přivezl cosi odporného - vodku, ve které plaval jedlý staniol. Tato láhev se ztratila. A pak se k našemu obrovskému překvapení ztratil jeden jediný magnetofonový pásek z mnoha, který byl našemu srdci drahý, protože ho přivezl Luboš Dobrovský, který byl tehdy zpravodajem v Moskvě. Byl to satirický pořad, který předstíral židovské taneční. Já si z toho pamatuji jeden jediný verš - taneční mistr oslovuje mladé muže a říká: Páni, páni, priglašajte dámy. Tam kde galstuk - rozumějte kravata - tam vperjod. Takže hoši, když vypili tu staniolovou vodku, tak si pustili pásek a usoudili, že ho musí mít."

Prohledávání rozhlasové budovy trvalo přesně 11 hodin, když se na záznamu objevuje podivné místo. Zřetelně unavený hlas prokurátora, potom stopa po mazání nahrávky, a hlas prokurátora je najednou jako vyměněný. Podle časových propozic to bylo asi v půl páté ráno.

"Stopy pokusu vypáčení. Údajně má chybět magnetofon... V místnosti řidičů ze skříňky, která nese pokusy páčení..."

Vypadá to, jako by jim někdo ráno podal kávu. Skutečnost ale byla docela jiná. Miroslav Šach vzpomíná na nejhorší okamžik svého života: "Už jsme v podstatě končili, ale ještě se scházelo do spodních místností. Najednou jsme slyšeli dupot po schodech, křik a vběhlo tam asi pět ruských vojáků s nějakým poručíkem. Začali křičet rusky. Byla s námi paní Stránská z Oddělení mezinárodních styků, perfektní ruštinářka. A oni na nás řvali, že nesmíme nic natáčet a ke zdi všichni. Tak jsme si stoupli ke zdi a proti nám samopaly. To byl šok, který si opravdu pamatuji. A ona jediná jim vysvětlovala, že je to povolené, že přebíráme budovu a nic nevyvádíme, a nakonec ho přesvědčila, že zavolali nějakého jiného důstojníka, který tam přiběhl a že je to v pořádku."

"Kdo tam nebyl, ten tomu nikdy neuvěří," říká pan Šach, který se pokoušel tu situaci vypovědět svým dětem. Nepochopily ho. "Říkaly mi, že by nám nic neudělali. I dneska, když to bude někdo poslouchat, tak tomu nebude věřit. Já se tomu nedivím. To že byl rok 1968, už řada z nich neví. Ale ta vzpomínka je příšerná. Ta je ošklivá."