10 nejlepších alb roku 2016 podle Radia Wave
Některé žebříčky jsou nesnesitelně očekávatelné. Čtenáři si je pročítají hlavně proto, aby si potvrdili správnost svého úsudku. V dalších najdete jména, která vám nic neříkají, přesto ale třeba způsobila na hudební scéně malou revoluci. Někomu se zdají snobské a elitářské. Pokusili jsme se od každého přístupu vzít něco, přesto nám stále přijde zajímavější navádět a pomáhat objevovat.
Sypali jsme si sůl do ran s duem The Body. Chytili jsme dominantní proud v post-klubových vodách s Elysií Crampton nebo kolektivem Bala Club. Namíchali purpurový koktejl s Young Thugem a plakali i tančili nad problémy současného světa s Anohni. Tady je žebříček deseti nejvýznamnějších zahraničních alb podle Radia Wave pro rok 2016.
Internetem se před lety šířila zpráva, že miliardář Bill Gates nabídl atlantskému (t)rapperovi Young Thugovi 9 milionů, když přestane rapovat. Jestli to je pravda, nebo ne, není podstatné. Pětadvacetiletý Thugger nepřestal. Naopak v době, kdy se už tolik nerozlišuje mezi alby a mixtapes, zrychlil. Letos udělal nespočet featů a vydal 3 nahrávky, z nichž vyčnívá právě mixtape JEFFERY. Young Thug na nahrávce s asi nejlepším coverem roku míchá karibskou náladu a narkotický nihilismus. Všemu samozřejmě vládne jeho osobitá mumlavá flow.
2. Elysia Crampton – Demon City
Americká umělkyně s bolivijskými kořeny Elysia Crampton pronikla do širšího povědomí minulý rok, když vydala desku American Drift, na kterou navazuje letošním kolaborativním albem Elysia Crampton Presents: Demon City. Je stejnou měrou osobní a politická. Crampton si vypůjčuje pro pozadí nahrávky příběh hrdinky bolivijské revoluce, aby mluvila o svých kořenech a vztahu tekuté identity a dominantní kultury. Mluví jazykem, kterému rozumí současná post-klubová scéna sdružená především na internetu, a party v klubu je pro ni stejně politická událost jako demonstrace.
Rozpláče i roztančí naše svědomí. Řeč je o oceňovaném albu Hopelessness od americké zpěvačky ANOHNI, dříve známé jako Antony Hegarty. ANOHNI tu spojuje dřívější balady psané pro piano a experimentální klubovou hudbu producentů Hudsona Mohawka a Oneohtrix Point Never s naléhavými otázkami dneška, kdy největší světová mocnost vede dronovou válku z obýváku, leze pod záminkou ochrany do soukromí svých občanů a má lví podíl na nezastavitelných klimatických změnách.
4. The Body – No One Deserves Happiness
Rhodeislandské duo The Body se dívá na svět z temného sklepa, kam slunce moc nedosáhne, a pokud ano, tak jenom, aby nepříjemně pálilo do očí. Jejich letošní průlomová nahrávka No One Deserves Happiness, skrývající v názvu i nadhled, ironii a katarzi oblíbených Nihilist Memes, nabízí kontrolovanou dávku jedu. The Body se se svým eklektickým rukopisem hravě vyvazují z pout sludge nebo doom metalové scény, kam bývají často řazeni. Dokázali se svými neprostupnými hlukovými stěnami a bolestivým jekotem oslovit mnohem širší spektrum posluchačů.
Frank Ocean sliboval nové album tak dlouho, až tomu všichni přestali věřit – a právě v ten moment vydal rovnou dvě desky a fanzin k tomu. Desku Blonde doprovodilo vizuální album Endless a mezi fanoušky se strhnul takový povyk, že bylo okamžitě jasné, jak výjimečnou hudbu Ocean dokázal stvořit. Blonde je postavené na silném hlasu, chybí mu blockbusterové popové kolovrátky, přesto ale zabodovalo v žebříčcích hitparády Billboard. O co méně je deska bombastická, o to víc navíc s každým poslechem roste.
Kanadská zpěvačka a producentka Jessy Lanza na své druhé velké desce Oh No ukazuje, jak zní křehké lovesongy nasáklé roztěkaným footworkovým beatem. Minimalistické struktury známé z jejího tři roky starého debutu Pull My Hair Back zůstaly, Lanza je však, co se produkce týče, mnohem odvážnější, a to i díky spolupráci s členem elektropopových Junior Boys Jeremym Greenspanem. Nahrávka je taky jedním z mnoha potvrzení, že britský label Hyperdub je po tolika letech provozu stejně relevantním hledačem v beatových vodách.
7. Bala Club – Bala Comp Vol. 1
Latinské vibes, dekonstruovaný grime a trojičkové rytmy bourají klubovou scénu nejenom v Londýně, ale skrze síť se šíří všude po světě. Tento molotov namíchal kolektiv Bala Club, jehož zakládající členové, Kamixlo, Uli K a Endgame, se ukázali i na letošním ročníku kutnohorského festivalu Creepy Teepee. Bezesporu šlo o přelomovou událost a tou bylo i vydání první kompilace Bala Club. Všechny odpovědi, proč je kolektiv naprosto zásadním hlasem na globální klubové scéně, najdete právě na téhle nahrávce.
8. Skepta – Konnichiwa
Když v roce 2003 dostal jeden z grimeových pionýrů Dizzee Rascal prestižní Mercury Prize za album Boy in da Corner, mělo se za to, že tento žánr z britských předměstí zaplaví mainstreamovou hudbu. Nikdy se tak úplně nestalo, grime žil vlastním životem, ale letos se dostal opět do maximálního mainstreamu – rapper Skepta totiž dokázal zopakovat masivní úspěch Dizzeho Rascala a za svoje album Konnichiwa získal po třinácti letech druhou Mercury Prize pro grime. Jeho album ukazuje ostrovní žánr v té nejdravější podobě s výbušnými beaty navozujícími zdání, že v ulicích hoří ohně a město ovládá anarchie. A to je sound, na který post-brexitová Británie slyší.
Čtvrté album brooklynské indierockové písničkářky Mitski je o hledání identity a místa v rychle se měnícím světě. Snaží se najít odpovědi, které si pokládají dnešní dvacátníci, tedy první generace, která je na tom hůř než jejich rodiče. Pocity neustálého boje s účty na nájem a vlastním osobním životem Mitski vykresluje s otevřeností, přesností a potřebnou dávkou melancholie a dokazuje tak, že i v roce, který rozhodně nebyl silný na výrazné indierockové nahrávky, má smysl poslouchat písničky s kytarou.
Schopnost být chvíli feministická teoretička jako Judith Butler, geniální popařka jako Björk, dráždivá, ale ne doslovná jako Lars von Trier a zároveň stále osobitá – to vše z norské písničkářky Jenny Hval dělá jeden z nejsilnějších hlasů na současné scéně hudby, která má ambice něco sdělovat. Nejlépe se to projevilo na letošním albu Blood Bitch, kde se inspiruje upírskými filmy, aby mluvila – v metaforách i otevřeně – o menstruaci. Je to aktuální téma v roce 2016, kdy po celé Evropě probíhá diskuze o neúnosné tamponové dani.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
