Hra stínů: Duchaplný akční čardáš

Od plánovaného pokračování nebyl důvod slibovat si víc, než se od sourozenců úspěšných blockbusterů běžně čeká – to samé, jen ve větším měřítku a za větší peníze. Hra stínů však překvapuje. Není větší a spektakulárnější. Naopak. Jakoby se snažila dostát ambicím, které první díl elegantně obtančil akčními eskapádami. V mezích možností současného mainstreamu tak vznikla nápaditá, oduševnělá a chytlavá variace dobrodružství asociálního, sebedestruktivního a excentrického detektiva.

Hra stínů je název účelně shrnující podstatu nového Sherlocka. Po šarlatánském úvodu, v němž dominovaly šestákové rekvizity alchymie a nového světového řádu, nastupuje na scénu protivník z nejzáludnějších – profesor Moriarty; samolibý génius, který nezastupuje satanské zlo, nýbrž ryzí pragmatismus a racionální intelekt, pro nějž je šachovým gambitem i společensko-politická situace konce 19. století. Napjatou atmosféru rozbouřené Evropy obratně využívá ke stínové partii, v níž mu dokáže vzdorovat jediný Holmes. Ne tolik svým intelektem, jako spíše svým vrozeným klaunstvím a sklonem k pohoršujícímu divadlu a sebeparodii…

Z filmu Sherlock Holmes: Hra stínů|foto: Warner Bros

Zatímco předchozí díl fungoval výhradně jako „buddy movie“, v němž si Robert Downey Jr. a Jude Law střihli podivuhodné registrované partnerství, Hra stínů si při uchování (a vycizelování) chemie kladných postav nadobyčejně zakládá na labužnicky postaveném souboji přitahujících se protikladů. Downey prohloubil sebedestruktivní a labilní potenciál svého hrdiny, naproti němu postavil precizní Jared Harris bezmála zhýralý egoismus, racionální chlad a bezmeznou aroganci Moriartyho, nepodbízivé postavy s hloubkou a finesou. Ačkoli se ve filmu obě postavy střetnou jen několikrát, je to výbušnost jejich nesmiřitelného, přitom však obdivného soupeření, která Hru stínů táhne všemi typickými scenáristickými nonsensy i logickými veletoči. V tomto ohledu se bezesporu tvůrci přiučili u mnohem rafinovanější seriálové verze BBC, která si na výbušné interakci protikladů zakládá.

Nový Sherlock je však částečně obětí své vlastní nemožnosti: postavit proti sobě ve výpravném blockbusteru dvě geniální mysli ústí v jistý pat. Nejlépe jim totiž svědčí šachovnice, k níž se posadí až v samém závěru. Jinak jsou nuceni strojit si těžkopádné nástrahy, v nichž vyniknou více Holmesovy převleky a jeho „důvtip akčního choreografa“ než bystrá deduktivní mysl. Naštěstí tentokrát působí režie Guye Ritchieho o stupeň živějším dojmem a složitě propojované akční scény rámuje stylovými dekadentními kulisami, které frivolnímu profilu Roberta Downeyho vysloveně sluší. Sebeironická hravost vyvažuje i žánrem vynucovanou překombinovanost souboje Moriarty vs Holmes. Jako v duelu zkušených samurajů totiž vše nakonec rozhoduje jediný tah – a tvůrcům slouží ke cti, že tento princip v koncovce Hry stínů respektují i za cenu rezignace na velkolepost.

Z filmu Sherlock Holmes: Hra stínů|foto: Warner Bros

Ačkoli nový Holmes respektuje šablonu prvního filmu se všemi těžkostmi a zaškobrtnutími, v několika podstatných rysech se od něj dokázal odpoutat. Střet dobra a zla působí životnějším dojmem, akční vnějškovost nepodkopává nohy detailu a Ritchieho režie je stylová a soudržná. Za mnohé vděčí famóznímu doprovodu Hanse Zimmera, který podobně jako Holmes šelmovsky žongluje s dobovými převleky – od Mozarta přes Schuberta až po živelný cikánský čardáš. Hra stínů s hudbou srůstá, dýchá a získává podmanivý vnitřní rytmus a švih. Je to oddychová podívaná, která, přistoupíte-li na svojskou kabaretní logiku této verze Holmese, dokáže vedle první signální příjemně poškádlit i intelekt.

Hodnocení: 85 %