Sherlock Holmes: Expertní choreograf a muž všech mužů
V recenzi doposud posledního dílu seriálu Sherlock Skandál v Belgravii napsal kritik David Brown: „Zaplať pán bůh, že ho skutečně vidíme dedukovat. Je to mnohem víc, než nám nabízí ztvárnění Roberta Downeyho Jr. na velkém plátně, neboť z něj se stal pouhý expertní choreograf soubojů.“
Odráží se tu stereotyp v porovnávání hrdinů jednoho z nejpopulárnějších seriálů současnosti a divácky úspěšné, ale rozporuplně přijímané filmové verze Guye Ritchieho. Na jedné straně klasický detektiv-samotář, který na záhadné scéně zločinu neomylně odhaluje znaky narušující řád, na straně druhé vynalézavý bojovník, který z náznaků a indicií skládá složité scénáře soubojů.
Srovnání obou posledních aktualizací děl Arthura Conana Doylea – Ritchieho Hry stínů a seriálového Skandálu v Belgravii – nabízí mnohem víc vrstev konfrontace než tento postřeh. Předně: oba hrdiny tentokrát úžeji spojuje mrzutá dětinskost a umanutost, kombinovaná s nápadnými sklony k sebe-destrukci. V obou příbězích hraje hlavní roli souboj s rovným protivníkem, který detektivovi Holmesova formátu poskytuje jediný relevantní důvod existence, jinak by jeho brilantní mysl v letargii začala požírat sebe samu. A konečně: obě verze si pohrávají s motivem holmesovské sexuality, která dráždivě narušuje zažité stereotypy.
Postavit proti sobě Sherlocky v podání Roberta Downeyho Jr. a Benedicta Cumberbatche znamená srovnávat obhroublého fanfaróna s přebujelým egem a příkrého dandyho s psychickou poruchou. Přesto oba působí dojmem rozmazlených dětí – nejen proto, že se dožadují pozornosti, ale i proto, že vášnivě rádi hrají hry. Hrou je pro ně především komplikované vyšetřování zločinu – ale tam, kde se Sherlock seriálový pohybuje v komplexní síti prolínajících se událostí a pečlivě zkonstruovaných záhad, řítí se jeho filmový protipól dravě kupředu ve složitém choreografickém spletenci soubojů. Na jedné straně se divák ocitá ve watsonovské pozici nedůvtipného pozorovatele, který má tolik informací jako sám detektiv, ale nedovede z nich vytěžit pravdu původní události. Na straně druhé tu máme diváka spektáklu, který obdivuje především hrdinovu pohotovost, schopnost předvídat a pacifikovat soupeře kombinací fyzické síly a dušení převahy. Pokud se filmový Sherlock seriálovému blíží, pak především v mikroskopické schopnosti vyvodit z drobného detailu celek – oba hrdinové se vyžívají v psycho-sociální charakteristice ostatních postav na základě odpozorovaného.
Downeyho Holmes je v neustálém pohybu dopředu, zatímco ten Cumberbatchův směřuje spíše do sebe – v sebespletitější situaci hledí především na své geniální pozorovatelství a neselhávající úsudek. Podobná struktura Skandálu v Belgravii a Hry stínů jako série záhadných a zdánlivě nesourodých událostí, jejichž povahu a skryté souvislosti rozklíčuje výhradně Holmes, odráží i tento rozdíl. Zatímco film lineárně uplývá vpřed a řídí se především kabaretní logikou přítomného okamžiku, seriál se s oblibou vrací, jedna událost osvětluje zpětně druhou a vše se propojuje do souhry plánů a emocí. Hra stínů je požitkem z pádícího děje a hrdiny, jež ho dokáže bystře usměrňovat, Skandál v Belgravii zase rozkoší z vrstevnaté struktury dějů, jemuž tvar a motivaci dodává Sherlockův intelekt.
Nejlépe se rozdílná filozofie obou projektů vyjeví v pojetí sherlockovské sexuality. Oba totiž operují s motivem homosexuality a smývání genderových kategorií. V Ritchieho filmu jde především o chlapácké škádlení dvou heterosexuálů, mezi nimiž je v podstatě rovnocenný vztah a kteří rádi vtipně tematizují svoje bouřlivé kumpánské soužití. Seriál operuje s mnohem hlubší charakteristikou – Sherlock tu působí jako člověk bez konvenční sexuality, který je přesto schopný fungovat jako předmět erotické fascinace i mateřské lásky. Skandál v Belgravii se celý točí kolem záhadné povahy geniálního detektiva jako objektu touhy – fatálně přitahuje jak lesbickou Irene Adler, tak heterosexuálního Watsona, který stále víc připomíná usedlou strážkyni rodinného krbu, pro niž je Sherlock jediným přijatelným partnerem a naplněním (jeho vztahy se rozpadají právě proto, že nejpozornější je doktor ke svému sociopatickému a arogantnímu příteli). Zatímco o Irene Adler se opakovaně mluví jako o „ženě všech žen“ (The Woman), Sherlock zde figuruje jako nedosažitelný muž všech mužů – i proto, že v jeho všežravé a nezastavitelné mysli nehrají konvenční rozdíly mezi pohlavími roli. Jsou jen významovým příznakem ve hře, v níž je detektiv velmistrem.
Design dvou postav i dvou fikčních světů poukazuje na dvě rozdílné mytologie: seriálová verze přichází s komplikovaným řetězem motivů a odkazů, v němž je záhadou samotná postava detektiva (stačí pročíst sáhodlouhé blogerské rozbory Skandálu v Belgravii), filmová těží z prolínání aktuální hollywoodské spektakulárnosti s fascinující postavou geniálního klauna, baviče, bonvivána a umanutého rváče. I když Hra stínů a Skandál v Belgravii zjevně míří k různým cílům, jsou výtečným důkazem mytologické bohatosti a podnětnosti doylovského univerza. Sledovat jejich další vývoj bude, z různých důvodů, stimulující.
Doporučené odkazy: cinepur.cz/article.php?article radiotimes.com/blog/a-scandal-in-belgravia-full-review moniqueblog.net/2012/01/sherlock-season-2-recap-a-scandal-in-belgravia
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
