Jsem na tom lépe než Mojžíš, říká světoběžník z Austrálie
Australskému Perthu se někdy říká město slunce nebo také město světel. Žije v něm zhruba stejně obyvatel jako v Praze a někteří z nich také ovládají češtinu. Mezi znalce češtiny patří zřejmě nejznámější český rodák na západním pobřeží Austrálie Stanislav Menšík, muž s pozoruhodným osudem.
Asi jen sotva můžete v australském Perthu narazit na zasvěceného průvodce, který by vám o zajímavostech města zároveň vyprávěl v češtině. Stanislav Menšík či Stan Mensik, jak má na své vizitce překladatele napsáno, přitom do této části světa vůbec nechtěl, ale to už se dostáváme poměrně daleko v příběhu.
V příběhu, který začíná v komunistickém Československu v roce 1950. V době, kdy byl Stanislav Menšík začínajícím studentem a kdy zároveň začal tušit, že vysokou školu nikdy nemůže dokončit.
Útěk za hranice se zdařil díky krásným školačkám
„Když jsem zjistil, že jsem na seznamu a že už po mně jdou, tak jsem týden nejedl a šel jsem k lékaři. A říkám: ‚Pane doktore, podívejte se, já bych rád šel někam na brigádu, ale jestli mě pošlete do dolů, tak asi sfárám a už nevyjdu ven. Třeba kdybyste mě poslal do lesa, to by mi určitě zdravotně trochu pomohlo,‘“ vzpomíná Stanislav Menšík.
V doktorovi našel spřízněnou duši: „Doktor se mě vůbec na nic neptal a říká: ‚V pondělí jedete. Do Rožmberka.‘ To byla milost Boží, jak ten člověk přišel na to, že mě pošle k hranicím, když jsem plánoval, jak bych jen mohl zmizet za kopečky.“
Stanislav Menšík na čerstvém vzduchu v pohraničí fyzicky i psychicky sílil, učil se lesnickým fíglům a hlavně čekal na vhodnou příležitost. Plán opustit republiku nosil v hlavě už dlouho, ale dočkal se až v posledním měsíci roku.
„V Rožmberku bylo učiliště, na které chodilo nějakých 200–400 pošťaček. Byla to opravdu pohledná děvčata, která se na Mikuláše rozhodla, že v blízkém zámečku udělají zábavu. To bylo něco pro lesáky. Tak jsem si říkal: ‚Teď, nebo nikdy!‘ poněvadž ani ten nejtvrdší soudruh to nevydrží a u hranic zůstane jen základní hlídka, zatímco ostatní budou na zábavě,“ vysvětluje Stanislav Menšík, jak mu dívčí krása vlastně umožnila opustit vlast.
Místo studia musel plout do Austrálie na „otrokářské“ lodi
Na vhodnou příležitost čekal Stanislav Menšík i v poválečném Rakousku. To když se snažil dostat ze sovětské zóny do americké. Jenže ani poté, co tam s pomocí falešných dokladů přešel, štěstí nenacházel.
„Já jsem do Austrálie nechtěl. To bylo pro mě moc daleko, já chtěl studovat. Byl jsem pyšný student. Nebyl jsem žádný zkrachovalý student, byl jsem obětí režimu,“ vylučuje předem jakékoliv podezření Stanislav Menšík.
Sen o studiu v zahraničí se mu však vzdaloval: „Když se mě na pohovoru s IRO (Mezinárodní organizace pro uprchlíky) vysoký Ital zeptal, kam chci jet, řekl jsem mu, že buď do Kanady, nebo do Spojených států, protože tam mám nějaké známé a rád bych pokračoval ve studiích.“ Vysoký Ital však skočil panu Menšíkovi do řeči a řekl: „Ne, pojedeš do Austrálie.“
A tak se dostal Stanislav Menšík na zaoceánskou loď, která uprchlíka z komunistického Československa vezla z Itálie k australským břehům. „Vždycky si říkám, že jsem přijel na otrokářské lodi,“ směje se Stanislav Menšík.
Krutá plavba: červivé jídlo a otékající noha
Tehdy mu však do smíchu nebylo: „Už jsem uměl anglicky, tak jsem dostal práci v kuchyni. Jídlo se rozdávalo z takových velkých beček. Když se otevřely a kuchař z nich to jídlo nabíral, tak tam bylo víc červů než masa. Když jsem ho na to upozornil, tak mi ten kuchař říká: ‚Hele, mladej! Prostě dělej, co máš!‘“
Jídlo a práce v kuchyni ovšem nebylo to jediné, co při plavbě Stanislava Menšíka trápilo: „Po několika dnech na lodi mi najednou začala otékat noha, až mi to nateklo tak, že už jsem nemohl chodit. Tak jsem šel k lékaři a ten říká: ‚Udělal se ti vřed. Jenže místo aby šel ven, tak ti roste dovnitř ke kosti. Musíme udělat operaci.‘ A než jsme dojeli do Melbourne, tak mi každý den přímo do té rány píchali koňskou dávku penicilinu.“
Procestoval půl světa, aby v černé Africe našel svou lásku… Z Česka
I kvůli hojení bolavé nohy vzal Stanislav Menšík nejprve práci v solných dolech, ostatně podepsal kontrakt, že musí vzít to, co mu nabídnou. Ale po pár letech a několika dalších povoláních už si vybírat mohl. Objel dvakrát svět, až se v Kapském Městě v Jižní Africe seznámil se svou současnou manželkou Zdenou, také Češkou.
„To muselo být v černé Africe, abychom se potkali, poněvadž v Česku bychom se nikdy nesetkali,“ směje se paradoxnímu setkání s životní láskou česko-australský světoběžník.
Od té doby cestují Stanislav a Zdena Menšíkovi společně a už 28 let se vracejí do svého domova v Perthu. Pan Stanislav navštívil za svůj pestrý život už 154 států světa a jako důchodce má prý mnohem méně volného času, než když ještě pracoval na plný úvazek. Ale zato se už může také podívat do své rodné země.
„Přesně po čtyřiceti letech jsem se vrátil. Jako Mojžíš. Jenže ten na rozdíl ode mě do zaslíbené země měl vstup zakázán,“ uzavírá jak jinak než vtipem Stan Mensik.
Zvětšit mapu: i díky podpoře Stana Mensika si mohli v Perthu čeští tenisté užívat krásnou atmosféru
