Německému týdeníku Der Spiegel je šedesát

Předchůdcem dnešního týdeníku bylo vydání z roku 1947 ve spojenecké zóně. Zakladatel Spiegelu, Rudolf Augstein se tenkrát radil se svým otcem, jak má plánovaný zpravodajský magazín nazvat. Byl to otcův nápad změnit název listu, který byl přechodně vydáván britskými spojenci, z Diese Woche (Tento týden) na dnešní název Der Spiegel. Na počátku 50. let byl náklad týdeníku 87 tisíc výtisků, dnes se tiskne témeř milion exemplářů.

Historie Spiegelu je logicky také historií Německa. Byl téměř po celou dobu své existence pregnantním časopisem pro generace novinářů. Psát pro Spiegel bylo splněním snů a pro žurnalisty to znamenalo dosáhnout vrcholu kariéry. Rudolf Augstein byl uctívaný a permanentně citovaný guru. Dnes, deset let po své smrti, se stal mýtem. Jeden z jeho oblíbených výroků byl: „Střet s výkonnou mocí je stálým rizikem povolání, ba privilegiem Spiegelu". Augstein chápal pozici Spiegelu jako protiklad stávající moci, jako kritického a politicky nezávislého informátora veřejnosti. V průběhu jeho působení občas tuto línii opustil, například v roce 1972, kdy krátce zastupoval svobodné demokraty (FDP) ve Spolkovém sněmu.

Svým nekopromisním přístupem si Spiegel udělal mnoho nepřátel. Největším skandálem v jeho historii byla bezesporu tzv. Aféra Spiegelu z roku 1962. V článku redaktora Ahrlense „Omezeně obranyschopné" (Bedingt abwehrbereit) byly citovány úryvky z interních dokumentů spolkové armády a vyslovena hypotéza, že NATO by nebylo schopné odolávat eventuálnímu sovětskému útoku. Tehdejší ministr obrany Franz Josef Strauß nechal Rudolfa Augsteina a jeho další spolupracovníky zatknout. Důvodem bylo podezření z vlastizrady. Zatčení vyvolalo vlnu bouřlivých protestů a po 103 dnech vazby byli zatčení ‚pro nedostatek důkazů' propuštěni, ze stejného důvodu nedošlo ani k procesu. Strauß se v průběhu svého politického působení nevyjadřoval o Spiegelu zrovna lichotivě.

Willy Brandt také neměl ke Spiegelu právě vřelý vztah. A Helmut Kohl se jednoho dne nechal slyšet, že Spiegel nečte, nýbrž ‚nechává ho číst' a srovnal funkci tohoto týdeníku s činnností ‚čističky odpadních vod' . Tímto přízviskem se jistě nemohlo pyšnit mnoho magazínů a novin. Kromě Spiegelu snad ještě Stern a Die Zeit. Tyto tři listy byly označovány za ‚Hamburský bojovný tisk'.

Ti, kteří vývoj Spiegelu po léta sledují a doprovází tvrdí, že se jeho kritický přístup v posledních letech změnil, umírnil, ztratil na kritičnosti a razanci. Tuto změnu datují s přesunutím sídla vlády, resp. úřadu kancléře z Bonnu do Berlína. To bylo v roce 1999. Od té doby kritici pozorují očividnou a do té doby nezaznamenanou společnou ‚hru' Spiegelu s několika dalšími médii jako např. Frankfurter Allgemeine a bulvárním Bildem. Zatím se velmi decentně hovoří o ‚dřívějším větším odstupu' a o ‚kooperujícím stylu'. Berlínsky taz (Tageszeitung) tento nový vztah charakterizuje jednou výstižnou větou: ‚Nenávidí se jako mor, ale chrání se vzájemně jako primáři'. Bohužel k tomuto otupení ostnů opravdu došlo. Prostě starý pes, který štěká, ale nekouše.