Povadlý Lindstrøm života

Zatímco Lindstrømova prvotina nabídla opojný symfonický elektropop, na loňské spolupráci se zpěvačkou Christabelle norský producent ne zcela úspěšně zkoumal napětí mezi svou psychedelickou taneční produkcí a ženským zpěvem. Deska Real Life Is No Cool, ovlivněná osmdesátkovým popem, funkem a housem, byla mdlou kolekcí, která nejvíc připomínala fádní pastiš. Bohužel, Lindstrømova druhá sólovka Six Cups of Rebel na tom (i přes slyšitelnou ambicióznost) není o mnoho lépe.

Lindstrøm tu vsadil na pumpující funkový sound a monumentálně klenuté kompozice čerpající inspiraci z myriády zdrojů. Přesto si nejsem tak úplně jist, jestli tahle nahrávka udělá radost vyznavačům jeho kdysi ohromujících kosmických orgií; spíš bych řekl, že největší užitek z ní budou mít vyznavači prog-rockové syntezátorové masturbace.

Lindstrøm – Six Cups of Rebel |foto: Smalltown Supersound

Abychom nebyli nespravedliví, Lindstrøm tu zkouší i nějaké ty nové fígle: desku otevírá nečekanými kaskádami chrámových varhan a vůbec poprvé zapojuje do skladeb svůj vlastní vokál, který využívá výhradně k opakování nonsensových manter. Ty jsou sice místy docela funkční (Deja Vu), většinou však otravné (excentrický falzet a zkreslení ve skladbě Magik). Mnoho tracků tu potvrzuje fakt, že nestačí, když se toho v nich hodně děje; jednotlivé vrstvy tady totiž nedávají dohromady svěžejší, spektakulárnější celek, spíš paradoxně podněcují k podezíravým myšlenkám o neopodstatněné kompoziční troufalosti a přispívají k čím dál intenzivnějším pocitům nudy.

Nadšení z tvorby, jak vidno, není vždy úměrně přenositelné na posluchače: navzdory několika nesporně povedeným pasážím tak zanechává Lindstrømova novinka posluchače v rozpacích. Touha po nadpozemských výšinách zkrátka zavedla norského zvukového astronauta na zcestí; chlapík, který je už léta pevnou součástí severského žánrového producentského souhvězdí (Prins Thomas, Todd Terje, Bjørn Torske, Diskjokke) možná začíná tak trochu vyhasínat.