Výběr z denního tisku, 16. ledna

Jako nejlepší film loňského roku vyšel z hlasování publicistů snímek Roberta Sedláčka Rodina je základ státu, kromě toho získal ceny i za režii, scénář a ženský herecký výkon ve vedlejší roli. Jako nejlepší dokument z hlasování vyšel snímek Martina Marečka Pod sluncem tma. Cenu pro objev roku převzal režisér Václav Kadrnka.

V Mladé frontě Dnes si můžete přečíst rozhovor s Vladimírem Javorským, který získal cenu filmové kritiky pro nejlepšího herce v hlavní roli. V rozhovoru říká: "Dělám spoustu projektů z rodu pokusů a rád pracuju s lidmi, kteří jdou do věci poprvé, protože si s sebou nesou výjimečné odhodlání. Na rozdíl od spolupráce s lidmi, kteří už vědí, jak na to, má odhodlanost prvních pokusů svou zvláštní energii."

V Právu pak najdete rozhovor s oceněným režisérem Robertem Sedláčkem, který říká: "Největší záhada je, jak to, že nejlepší herci nehráli v nejlepším filmu? Režisér přece stojí na hercích, přes ně film chápete. Tím nesnižuji výkony oceněných, je mi to přijde divné. Pochopil bych, kdyby měly ostatní filmy lepší kameru, hudbu, to jsou technické profese, které časem odumřou, ale herci?"

Druhým společným tématem jsou recenze na inscenaci Asanace v režii Davida Czesaného, která se hraje v Divadle Na zábradlí. Hra Asanace je předposlední Havlovou hrou. Marie Reslová v Hospodářských novinách píše, že pověstný a zábavný havlovský stroječek, obraz mechanismů, s jejichž pomocí vedoucí strana prosazuje moc lidu, v Asanaci přirozeně nechybí. Stejně jako odraz mocenské manipulace ve frazeologii tajemníků a inspektorů, v devalvaci slova. Czesaného inscenace na této společensko-satirické rovině hry a jejím humoru na jedné straně staví, ale na druhé si s její dobovou určeností neví rady. Ve výpravě se tak ocitají dobové retro kostýmy v sousedství dnešního automatu na kávu. Tyto jednotlivosti nevedou v divadelním světě inscenace k nadčasové syntéze a obraznému pojmenování základních situací hry, ale mnohem spíš k jakési nudné, angažované obecnosti. S ní souvisí i neurčitost většiny hereckých výkonů, jimž chybí ukotvení v detailu a v přesně definovaném prostředí.

Radmila Hrdinová v Právu píše, že Havlův text se nakonec prosadí i přes zmatenost inscenačních řešení, a to především tam, kde si s jeho stylem herci rozumějí, což bohužel nelze říci zdaleka o všech.

Zuzana Drtilová v Mladé frontě Dnes píše, že celkové vyznění hry budí dojem laciného spikleneckého pomrkávání na dramatikovy fanoušky. Na scéně nechybějí ironické rýpance směrem k současnému prezidentovi. Režisér také dodal do inscenace prvoplánovou situační komiku, která Havlovu textu jednoznačně škodí. Potlačuje jeho jemný absurdní humor a i specifickou kafkovskou atmosféru hry. Herecké přehrávání navíc nepomáhá ani důkladnějšímu hereckému propracování postav. Drtilová hodnotí inscenaci 30-ti procenty.

V Mladé frontě Dnes a Právu najdete také recenzi na operu Marka Ivanoviće Čarokraj, která se hraje v Národním divadle v režii bratří Formanů. Radmila Hrdinová v Právu píše, že Čarokraj je operou, v níž se mluví, zpívá, rapuje, tančí, létá. Jde o okouzlující podívanou.

Věra Drápelová v Mladé frontě Dnes píše, že největším trumfem inscenace je výprava. Fantazie bratří Formanů a výtvarnice Andrey Sodomkové stvořila svítící elfky, létající ryby, mořské panny a obzvláště neodolatelné bazilišky, vlkodlaky a lasičky, které při premiéře sklidily potlesk na otevřené scéně. Drápelová hodnotí inscenaci 80-ti procenty.