Lednové vydání časopisu Vesmír

Skvrnití koně na jeskynních malbách nebyli pouhým výplodem fantazie tvůrců - říká v titulku svého článku Pavel Duda. Dotýká se otázky, do jaké míry jsou slavné jeskynní malby odrazem reality v době kamenné a nakolik se jejich tvůrci nechávali vést svou představivostí.

Navýsost citlivou otázkou vnášení lidských genů či celých buněk do živočichů se zabývá Jaroslav Petr. Připomíná práci britského expertního týmu z univerzity v Cambridgi, který řeší otázku, kdy tento přenos představuje problém. Připomíná například kozy s lidským genem, které díky němu ve svém mléce produkují bílkovinu antitrombin, jež se po vyčištění používá k léčení nadměrné srážlivosti krve. Nebo pokud by měly orgány prasat sloužit k transplantaci lidem, je potřeba nahradit hned několik prasečích genů lidskými. Autor článku nadepsaného Zvířata obsahující lidský materiál - Jak daleko smíme zajít při polidšťování živočichů? píše - cituji: " Za hodné zvláštního zřetele považují britští odborníci dva typy zásahů do zvířecí dědičné informace: Prvním je tak rozsáhlé přebudování zvířecí DNA, že by se nově vzniklé zvíře začalo výrazně podobat člověku. Získalo by některé typické lidské rysy (například lidskou kůži) nebo by vykazovalo výrazné prvky typicky lidského chování. Dalším sporným postupem pak je přenášení typicky lidských variant genů opicím a lidoopům." Jaroslav Petr dále zkoumá případy, kdy se do těla zvířat vnášejí nejen jednotlivé lidské geny, ale celé lidské buňky. Například ke zkoumání nových léků nebo nových způsobů léčby nádorů, jaterních chorob atd. Poukazuje však i na případy, které britští oborníci považují za nepřijatelné - kupříkladu obohacování mozku delfína významným podílem lidských neuronů. Jak je tomu u prací Jaroslava Petra obvyklé, i tento článek vybízí k hlubokému zamyšlení - tentokrát nad tím, kam až smí člověk zajít ve využívání svých znalostí.

Horké vlny v měnícím se klimatu: otazníky zůstávají - konstatují autoři dalšího článku v lednovém vydání měsíčníku Vesmír Jan Kyselý a Jozef Pecho. Hledají odpovědi na otázky, co jsou horké vlny, jaké jsou jejich příčiny, zda jsou skutečně projevem globálního oteplování. Zamýšlejí se nad tím, co dokáží říci klimatické modely o vývoji podnebí v minulosti i nakolik jsou věrohodné jejich predikce do budoucnosti, co by mohlo výrazně ovlivnit četnost a intenzitu horkých vln v budoucím klimatu atd.

Chrípka - minulosť a prítomnosť - pod tímto titulkem rozehrává autor Fedor Čiampor příběh chřipkových virů. Připomíná, že první historická zmínka o viru chřipky je stará více než 2500 let a pochází od Hippokrata z roku 412 př. n. l., který popsal epidemií nesoucí všechny znaky chřipky, a také že v každém století se vyskytlo několik pandemií chřipky. Autor odpovídá na otázky: Proč jsou viry chřipky výjimečné? Co umožňuje jejich obrovskou variabilitu? Je onemocnění chřipkou nebezpečné? Hrozí lidstvu ve 21. století pandemie chřipky? A oč jsme dnes moudřejší než v letech 1918-20, kdy přišla nejničivější pandemie chřipky, jaká byla v dějinách lidstva zaznamenaná a která si vyžádala až 40 milionů životů na všech kontinentech?

Dalším pozoruhodným článkem přispěl do lednového vydání měsíčníku Vesmír Stanislav Chládek - dal mu název Mayská Toniná - Nebeské město, nebo doupě horských lupičů? Zve v něm čtenáře na cestu po nádherném prostředí vysokých hor do města Toniná, které je - slovy autora - „vlastně hora vytvarovaná lidskou rukou do stupňů připomínajících obrovskou pyramidu... Její poloha jí jistě přinesla jedno z přízvisek: Město nebeské hory. Mimo to byla známa také jako Místo nebeských zajatců a jeden z chrámů proslul jako Chrám kosmických válek, což nejspíš souviselo s válečnou reputací Toniná". Stanislav Chládek podrobně popisuje historii města a působivými fotografiemi dokresluje pozoruhodné umění starých Mayů, jejich město s hřištěm vydlážděným mozaikou, Palác mřížoví s dodnes viditelnými zbytky barevných fresek a štukových ozdob či Chrám podsvětní příšery.