Jak to vidí Tomáš Halík - 18. ledna

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Dobrý den a dobrý poslech vám přeje Vladimír Kroc. Hostem pořadu Jak to vidí je dnes teolog, religionista a sociolog náboženství, profesor Tomáš Halík. Dobrý den.
Prof. Tomáš HALÍK, teolog, religionista, sociolog náboženství
--------------------
Dobré ráno.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Před týdnem největší nakladatelství anglicky mluvícího světa Random House vydalo vaši knihu Noc zpovědníka. Vyšla v angličtině, zároveň ve Spojených státech, v Kanadě, Velké Británii, Austrálii a na Novém Zélandu. Kniha Vzdáleným nablízku byla knihou měsíce ve Spojených státech a v Evropě nejlepší teologickou knihou roku 2010. Čím si vysvětlujete vy sám takový ohlas vašich esejů ve světě?
Prof. Tomáš HALÍK, teolog, religionista, sociolog náboženství
--------------------
Tak já bych nejdřív chtěl říct, že jsem strašně rád, že ten ohlas přichází až na stará kolena, kdy to člověku moc nestoupne do hlavy, protože si lidé asi těžko dovedou představit, že jednak za tím je veliká práce myšlenková a spoustu energie a času, ale že to vyžaduje taky další věci. Jestliže člověk nějakou knihou takhle osloví tu mezinárodní veřejnost a tak nějak vzbudí takovýhle zájem, tak to je závazek k dalším aktivitám. Mně teďka zítřkem počínaje čekají rozhovory pro rádia ve Spojených státech, potom v Kanadě, pak v Austrálii a tam mám nějak prezentovat a taky obhajovat ty moje myšlenky. A taky samozřejmě na to navazuje celá řada pozvání, kde mám hovořit o těhletěch myšlenkách a já hned řeknu, které to především jsou. Na těch mezinárodních fórech, čeká mě taková cesta po Spojených státech, pak řada přednášek po Evropě, v Německu, v Rakousku, v Polsku a možná i cesty další mimoevropské. A teďka je vlastně takovým zvykem, že jsem často pozván, aby s někým, s nějakým z těch myslitelů na té mezinárodní rovině vedl dialog. Takhle jsem měl loni dvojpřednášku s Johnem Grayem, významným teoretikem britským v liberalismu, nebo Charlesem Taylorem, který je dneska považován za jednoho z největších žijících filozofů, Kanaďan. A teď mě čeká takový dvojrozhovor s teologem papežského domu, tím hlavním poradcem Benedikta. Já si myslím, že ta, tyhle ty moje knížky promluvily do určité velmi aktuální světové situace. A že to, čím oslovily, já jsem byl tím takhle velkým, velkým ohlasem upřímně řečeno překvapen, protože já vždycky jsem měl na mysli především tu vlast mého srdce, to jest Evropu a ten, ten západní svět. Ale ukazuje se, že jde o otázky, které se zřejmě týkají té globální civilizace. Stručně řečeno, já nabízím určitou odpověď na to, jak najít cestu mezi dvěma extrémy, které hrozí dnešnímu světu a které oba souvisejí s náboženstvím v širokém slova smyslu. Jedním extrémem je náboženský fundamentalismus, prostě ty směry, které koketují s návratem do premoderního světa, které často se spojují s různými typy nacionalismu. A druhým extrémem je pokus zbavit ten humanismus duchovních kořenů, z kterých se zrodil, takže já nabízím určitou takovou spirituální bázi pro stálý dialog na jedné straně racionality a na druhé straně takového trojího sebeotevření té lidské existence. Kdybych to měl nazvat těmi klasickými křesťanskými pojmy, tak to je víra, naděje a láska. Já myslím, že ten dnešní svět, a vidíme to zřetelně na Evropské unii, trpí určitým deficitem takového duchovního tmelu, kterým nemůže být ani ta ideologie všespasitelného trhu, ale ani nějaký náboženský fundamentalismus nebo nějaký fašizující nacionalismus. Čili mnozí lidé si kladou otázku, kde je ta cesta a já se snažím odpovědět na tuhle tu otázku. Já myslím, že od 30.let 20. století od té situace, z níž vyrostla 2. světová válka, nechci strašit, ale ta politická scéna světová nebyla tak nebezpečná jako dnes na počátku tohohle roku. Tady jsou velká ohniska občanských válek, že, které by mohly přerůst do válečných konfliktů, ať je to Irák, Írán, Afghánistán, Pákistán, Egypt, že. To arabské jaro vyvolalo nástup těch islamistických stran. Nevíme, co s těmi islamisty, kteří zatím byli celkem umírněni, udělá zase to pokušení moci.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A nemusíme chodit tak daleko, ona je otázka, jak se bude vyvíjet dál situace v Evropě, v Evropské unii.
Prof. Tomáš HALÍK, teolog, religionista, sociolog náboženství
--------------------
Přesně tak.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Já se chci zeptat na jednu věc. Ivan Štern v komentáři pro Český rozhlas 6 napsal, že spor Karla Schwarzenberga a Václava Klause o rozpočtovou unii je sporem o pojetí demokracie. Já myslím, že to souvisí trošku s tím, o čem vy jste teď mluvil. Jak to vidíte vy?
Prof. Tomáš HALÍK, teolog, religionista, sociolog náboženství
--------------------
Naprosto jednoznačně. Já vidím, že ta neviditelná ruka trhu, na jejíž moudrost mnozí spoléhali, se dneska ukazuje jako neřízená mezinárodní ničivá síla bez svědomí. Těch tlak těch globálních trhů, které se řídí jenom tím momentálním ziskem, tak útočí na ty pokladny národních států a může vyvolat prostě dominový efekt bankrotů. Prostě ten ekonomický rozvoj, jak se lidé domnívali, nenapomáhá demokracie. To se zdálo ještě v roce 89. Dneska ty globální trhy vidí vlastně slibnějšího partnera v těch autoritářských režimech typu Číny, kde v těch poměrně těžkopádných demokraciích. No, a tady ty národní státy, kterými se zaklínají někteří, někteří politici, ztratily nenávratně dva pilíře své hlavní legitimity. Nejdřív ztratily monopol na ekonomiku, ta ekonomika prostě dneska se děje na té globální úrovni, ty národní státy to nejsou schopny uřídit a nyní ztratily monopol na politiku. To je nový fenomén posledních let, který ještě politici nedocenili. Díky těm novým technologiím, těm Facebookům a tak dále je ta globální občanská společnost daleko akčnější než prostě ty stále těžkopádné strany, parlamenty a tak dále. Já neříkám, že to je pozitivní, to může být velmi negativní. To hrálo v tom arabském jaru, dneska jsme viděli nebo loni jsme viděli prostě ty globální protesty mladých lidí a lze čekat další. To znamená, které budou mnohem akčnější než ty studentské revolty roku 68. Takže představa, že je možné tu ekonomiku a politiku znovu nacpat do těch struktur národních států, je naprosto nerealistická. Poslední šance, jak čelit tomu tlaku těch globálních trhů, jsou ty strukturované větší politické celky jako Evropská unie. A ta potřebuje daleko větší integraci, čili je třeba říct dvě věci, že jo. Jedna ta evropská dohoda o fiskální zodpovědnosti je naprosto nezbytný krok. Prostě ten krach toho společného evropského ekonomického, politického projektu, ten by měl katastrofální důsledky. A pro všechny členské státy, pro všechny evropské státy. Ten by mohl vést k velkému politickému, ekonomickému kolapsu a k tomu krachu pravděpodobně nedojde. Já věřím, že prostě Evropa vyjde z té krize posílena, ale jestli my se ukážeme jako nespolehliví partneři a nesolidní partneři, skončíme jako Kocourkov, který si chtěl hrát na Británii. Pokud se my teďka bysme se prostě se odmítli připojit, teď se to nás bezprostředně netýká, že jo, týká se to bezprostředně těch států, které mají euro, ale všichni se budou dívat, jak se chová Česká republika, a jestli se obrátíme k tomu Západu zády a budeme si hrát na takový Kocourkov, tak to může mít podobně tragické následky, jako mělo po válce to osudové odmítnutí Marshallova plánu na obnovu Evropy pod tlakem Sovětů, protože i dnes by to totiž znamenalo odpoutávat se od Západu a blížit se tomu divokému ruskému východu, který samozřejmě velice mlsně sleduje prostě ty bývalé státy, jestli se budou odpoutávat od Západu. Ti politici a novináři, kteří si hrají s tou alternativou, že my bysme si mohli hrát prostě na nějakou Británii uprostřed Evropy, vůbec neví, o čem mluví a jaké hrozné věci připravuje. Já si myslím, že dneska je strašně důležité, abychom projevili tu solidaritu s Evropou. To je jediná šance ještě nějakým způsobem čelit prostě tomu, co mohou přinést, co může přinést ten tlak těch globálních finančních trhů, které dneska prostě jsou, jsou neřízené, že jo. Ta, ta neviditelná ruka trhu dneska je, je nebezpečná.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Ve Svatopetrském chrámu ve Vatikánu se bude v pátek konat zádušní mše za bývalého českého prezidenta Václava Havla. Je to výjimečná událost?
Prof. Tomáš HALÍK, teolog, religionista, sociolog náboženství
--------------------
Je to naprosto výjimečná událost. Bude ji sloužit vlastně ten jeden z nejvýznamnějších kardinálů, kardinál Soldano, čili to je veliké uznání i ze strany katolické církve. Drobná poznámka, že, tady se někteří, Petr Uhl, například, můj starý přítel, pohoršovali nad tím, že Havel měl katolický pohřeb a že církev si ho chce nějak jaksi přivlastnit. To je samozřejmě nesmysl. Jednak církev si nemůže přivlastnit žádný pohřeb, pokud o to není požádána. A tady jednak to bylo přímo přání Václava Havla, které vyjádřil arcibiskupu Dukovi, svému starému příteli, pak to bylo přání rodiny. Dáša Havlová předložila ty dokumenty, že Havel byl nejen pokřtěn a biřmován do prvního svatého přijímání, nikdy z církve nevystoupil a měl tam celou řadu přátel v církvi. Čili, a existuje navíc ještě takový protokol v prezidentské kanceláři, takový scénář prezidentských pohřbů, který říká, že jestliže ten člověk byl pokřtěný katolík a neprojevil jiné přání, nevystoupil z církve, tak má právo prostě na pohřeb v katedrále, jestliže byl příslušník československé církve jako třeba prezident, jako třeba prezident Klaus, tak má právo na pohřeb v té katedrále československé církve u svatého Mikuláše na Staroměstském náměstí, jestliže byl člověk bez vyznání, tak pravděpodobně to bude třeba z Národního muzea, takže tady si církev nic nenárokovala. A myslím si, že navíc jaksi to každý člověk, který není zaujatý, viděl tu důstojnost toho, toho pohřbu, že přece jenom ta katedrála a ten tisíciletý ritus tomu dal jakousi velikou vážnost, ale ten mezinárodní ohlas a ten národní ohlas byl něco obrovského. Já jsem to strašně silně prožíval tyhle ty dny. To víte, 5 minut poté, co bylo oficiálně oznámeno to úmrtí Václava Havla, tak jsem dostal první telefon od českých médií, co říkáte, jak hodnotíte a tak dále a takhle to šlo celý týden. Já jsem musel po nocích hledat chvíli, abych to sám jako emočně zpracoval, nějak promeditoval, promyslel, promodlil, co tohle to duchovně znamená. Snažil jsem se to vyjádřit na tom requiem, které my jsme měli v té naší akademické farnosti. Já myslím, že to byla pozoruhodná událost, duchovně prostě ta smrt Václava Havla a že skoro bych řekl, že si to Václav Havel tak zvláštně narežíroval, nebo že Pánbůh mu to hezky narežíroval, jaksi, že to mnoha lidem těm Vánocům letošním, tomu vrcholu adventu a těm Vánocům to dodalo takovou zvláštní vážnost. Víte, ty tisíce lidí, kteří před Vánoci obvykle šílí v těch supermarketech prostě stáli na těch náměstích, doprovázeli tu rakev a já myslím, že když se potom vrátili k rodinám, takže i ty Vánoce měly takovou zvláštní vážnost. A myslím si, že leckteří obstáli. Musím říct, i Václav Klaus, kterého jsem mnohokrát kritizoval, takže tady obstál na jedničku, že pro něho to nebylo lehké. Prostě on se 20 let tady vymezoval vůči, vůči Václavu Havlovi, chápal vlastně to své angažmá jako neustálé srovnávání s Havlem. Teďka viděl prostě ten, ten globální respekt k Václavu Havlovi, a on to ustál. Jako on se choval velice, velice korektně, musím říct, takže v téhle té době vlastně jenom dvě skupiny lidí se zachovaly podle a ukázaly svoji pravou tvář. Na jednu stranu ti mladí komunisté, tím naprosto nechutným útokem na Václava Havla po jeho úmrtí, a koneckonců i to hledání té komunistické strany, byť se jako distancovalo od toho, od té sprostoty těch mladých komunistů, tak také prostě ukázalo tu nenávist prostě k tomu, co znamenal Havel. A na druhé straně prostě ta extrémní pravice, která koketuje s tím nacionalismem a často bohužel zneužívá taky jaksi ty ultrakatolické symboly, ti lidé kolem té, toho hnutí D.O.S.T., tak tam když jsem se díval prostě do těch jejich internetových chatů, tak to bylo úplně stejná rétorika jako u těch mladých komunistů. To jsou lidé prostě stejné mentality, na extrému pravice i levice, D.O.S.T. a mladí komunisté, co jsou prostě dvojčata, byť jaksi jsou na zdánlivě protipólu. Ale myslím si, že přece jenom jaksi ten národ jako celek tady projevil ohromnou úctu, a teďka záleží, co z toho bude. Václav Bělohradský, můj starý přítel a oponent v mnoha debatách, řekl takovou zvláštní paralelu, při které trošičku člověku běhá mráz po zádech. Říkal, co to znamenaly ty pohřby, když byl pohřeb Masaryka v roce 37, tak jsme vlastně pohřbívali demokracie první republiky, za rok přišel Mnichov, pak přišla válka. Když byl pohřeb Edvarda Beneše v roce 48, tak jsme pohřbívali tu naději na tu poválečnou obdobu demokracie. Když byl pohřeb Jana Palacha, který v mnohém připomínal prostě ten pohřeb Havlův, tak jsme pohřbívali naděje na obnovu demokracie za pražského jara. Jestlipak teď s Václavem Havlem jsme nepohřbívali ty naděje na obnovu demokracie z roku 89, jestli teď nepřijde prostě nějaká ta vláda těch korupčníků a zlodějíčků a tak dále. Já doufám, že ne. Já si myslím, že tady není nějaká taková osudová kletba prostě těhletěch událostí, že určitým způsobem je to apel. Víte, každý ten život je vlastně nedokončený život a ke každému životu patří také to, jak na něj navážeme. Já jsem to jasně viděl v tom případě Palacha, že tenkrát jaksi mnozí říkali, no, tak marná oběť a tak dále. Jistě, jaksi ta Palachova oběť nevyhnala sama o sobě ruské okupanty, ale přece jenom určitou část lidí mravně zavázala. Já těch dalších 20 let normalizace, když jsem byl prostě u výslechů a kdy mně nabízeli všechno možné a strašili mě, tak jsem si vždycky v té poslední chvíli vzpomněl na Palacha a řekl jsem si už kvůli němu ne. Tenhle ten člověk ukázal, že mu záleží na tom, aby ten národ se mravně nezkřivil víc než na jeho vlastním životě. To je závazek. Hloupí lidé řeknou ano, i křesťané, kteří tak mají, ti křesťané, kteří mají ty hotové odpovědi a moc se nenamáhají s myšlením, tak hned to strčí kategorie sebevražda a hřích a tak dále. Ono to bylo něco jiného. Ona to byla výzva prostě - važte si svého života. Já jsem si vážil, važte si morálky národa, já jsem si ho vážil, řekl ten mladý muž svou smrtí, víc než svého vlastního života. A já myslím, že potom ta Palachova oběť vydala i reálně své plody po 20 letech, kdy při tom výročí najednou na to ta společnost navázala. Byl ten Palachův týden, který vlastně uvedl v chod ty události, které potom vyvrcholily v listopadu.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
My si teď připomeneme už 43 let. Vy jste teď nedávno sloužit mši, ale jak vzpomínáte na tu smuteční bohoslužbu v roce 1969 v kostele svatého Tomáše, kterou jste tehdy spoluorganizoval?
Prof. Tomáš HALÍK, teolog, religionista, sociolog náboženství
--------------------
No, tohle byla samozřejmě právě taky taková chvíle, kdy jsme se snažili pochopit ten duchovní aspekt téhle té události a myslím, že mnozí, kteří tam jsme to prostě promeditovali, tak nebyla to jenom demonstrace, vždycky to requiem, jakési zastavení nad a poděkování nad tím životem, tak jsme si řekli, tenhle ten tragicky uzavřený život by byl tragicky uzavřený, kdybychom my to nechali tak být. Ale jestliže to vezmeme jako něco, co vstupuje do našich životů, co nás k něčemu vyzývá a zavazuje, tak ten člověk bude v nás žít dál. A já si myslím, že je to přesně tak prostě s tím Havlem. Ano, může se stát, že to bude jaksi nálada na jeden týden, zástupci prostě byly před Palachovou rakví, ale mnozí z těch lidí potom dělali nejrůznější morální kompromisy, zástupy mladých lidí byly u Havlovi rakve, ale já si myslím, že tam se něco přece jenom trošku přesměrovalo, že je taková ta naštvanost a někdy až zoufalství té mladé generace prostě z té zkorumpované demokracie u nás, z té situace, že kdy tady prostě ti populisté si hrají s těmi, s těmi náladami lidí, kdy tady prostě zase je tenhle ten pokřik proti té Evropské unii a možnost se tragicky prostě odpoutat od toho Západu, zase prohrát tu základní možnost, kterou přinesl ten listopad, vrátit se do toho evropského společenství, vrátit se do toho kontextu západních států, tak teďka zase ti lidé by prostě z nás udělali nějaký Kocourkov na pospas Východu. Takže v téhle té chvíli ti mladé lidé, kteří už jsou Evropani, kteří už cítí jinak, z toho byli zoufalí. A já myslím, že najednou ta Havlova tvář prostě dala tomu jakýsi symbol a jakousi naději, že ti lidé, kteří tu pravdu a lásku neberou jako sprostá slova a ani jako nějaký idealismus, ale jako reálnou hodnotu, že přece jenom mohou něco podstatného udělat. A já si myslím, že teďka strašně záleží na tom prostě, jak bude ta mladá generace o těch věcech přemýšlet, a to vidím i jako takový cíl nás pedagogů nebo lidí, kteří přece jenom máme určitou autoritu a vážnost té společnosti, prostě tyhle ty věci jít prostě na hloubku.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Vy jste v souvislosti se vzpomínkou na Václava Havla připomenul slova Karla Čapka, že pravda je víc než moc, protože je trvalá. Ale ještě k tomu odkazu Jana Palacha. Mimochodem, vy jste byli vrstevníci, oba jste studovali Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, ale.
Prof. Tomáš HALÍK, teolog, religionista, sociolog náboženství
--------------------
Nemuseli jsme se asi, nemuseli jsme se asi potkávat, ale neznali jsme se osobně.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Myslíte, že ti současní mladí lidé, protože se s nimi stále setkáváte, rozumí jeho činu, rozumí jeho odkazu, přijímají ho?
Prof. Tomáš HALÍK, teolog, religionista, sociolog náboženství
--------------------
Myslím si, že teď tomu začínají, že teď tomu tak je. Já jsem viděl prostě třeba to requiem, o to požádala studentská rada filozofické fakulty, která prostě rozvíjí ten, ten odkaz, přemýšlí nad tím. Víte, vždycky tyhle ty události po nějaké době buď padnou do, do zapomnění, když skončí ta doba takové té, tomu se říká komunikativní paměti, jo, ti lidé, kteří si to ještě pamatovali, tak buď ta věc se rozplyne, nebo přejde prostě do té kolektivní kulturní paměti. Ovšem tam vždycky je třeba, aby se myšlenka spojila se symbolem, s osobností. Když ta myšlenka nemá tvář, tak je to jenom prostě idealistická bublina, když je to jenom tvář, tak je to kult osobnosti a nemá to ten duchovní intelektuální obsah. Ty věci musí jít spolu. Vždycky, když uvidíme prostě tvář Václava Havla, tak je třeba si uvědomit nejenom jaksi kult velkého člověka, ale uvědomit si určitý intelektuálně morální závazek, uvědomit si ty hodnoty, za kterými on stál. Také to, co odmítal, odmítal tenhle ten krátkozraký šovinismus, odmítal tohle to protievropské, odmítal prostě to spoléhání jenom na tu ruku trhu a tak dále, že, ukazoval prostě cestu. A stejně tak jaksi, jakým způsobem bude vnímám Palach, a tam hrozně záleží prostě na těch interpretech, aby to nebylo laciné, aby to nebylo jenom nějaké, nějaké heslo.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Když jsme tady naposledy spolu mluvili, myslím, že to bylo koncem listopadu, tak jste byl ve střetu s Petrem Hájkem, potom v polovině prosince jste napsal na svých stránkách takové žertovné prohlášení, že pokud byste se stal prezidentem, vzal byste si Petra Hájka za kancléře, protože vám už teď zvyšuje popularitu. Tady se asi patří vysvětlit, jak to je s vaším úmyslem kandidovat na hlavu státu, pokud by se na to skutečně došla ta přímá volba.
Prof. Tomáš HALÍK, teolog, religionista, sociolog náboženství
--------------------
Tak tohle to byl samozřejmě žert na rovinu toho pana Hájka, který na mě naprosto sprostě a lživě zaútočil. A já jsem rád, že se ukázalo, že prostě to všecko, s čím on přišel, ty nesmyslné věci, že si hraju na kněze, hraju si na profesora, že tím nejsem, no, tak jako by bylo hezké, aby se lidi zamysleli, proč bych předstíral, že jsem knězem právě v době, já jsem to svěcení přijímal prostě v době té perzekuované církve, kdy jsem dlouhá léta působil v tom, v tom disentu, v tom undergroundu, nic mi to nepřinášelo, že, nikdy jsem nedostal ani korunu platu, nikdy mě nenapadalo, že bych byl za tu kněžskou práci nějakým způsobem odměňován. Jediné, co mě mohlo čekat, by byl kriminál nebo nějaká likvidace od tajné policie, která opravdu likvidovala ty lidi, kteří byli spojeni s tou, s tou podzemní církví, tak proč bych to předstíral, to, já nevím, jaksi kdo by tedy toho Hájka bral vážně po všech těch strašných věcech, které on už vyprodukoval. Takže mně lidé říkali, prosím tě, nereaguj vůbec na něj, to pro tebe není partner, nech to být, ať se znemožní sám. No, mně připadalo, že tím vlastně svým způsobem napadl církev, že jo, která by byla falešnou institucí, nevěrohodnou, kdyby měla takového kněze i univerzitu, která by byla směšná, kdyby, kdyby prostě zaměstnával někoho, kdo by nebyl profesorem a za toho se vydával. Takže já jsem to potom ukončil prostě tím humorem, že jsem řekl, no, tak Hájek je můj agent na hradě, já si ho tam platím, aby zdiskreditoval Václava Klause, aby mně dělal, aby mně dělal PR, že jo, protože mě opravdu spoustu lidí podpořilo. No, a potom proti té prezidentské kandidatuře mé, o které jsem mluvil, tak vždycky byla jediná námitka - on je kněz. No, a kdyby se tomu Hájkovi podařilo prosadit, dokázat, že já nejsem kněz, no, tak potom jaksi mám cestu na Hrad volnou.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Ale vy se nezabýváte tou otázkou?
Prof. Tomáš HALÍK, teolog, religionista, sociolog náboženství
--------------------
Ne, já se nezabývám tou myšlenkou, já ten kněz opravdu jsem.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Ne, teď jsem myslel.
Prof. Tomáš HALÍK, teolog, religionista, sociolog náboženství
--------------------
Je důležitější než, pro mě ta pravda je důležitější než ta moc, takže já, pokud by nenastalo něco úplně mimořádného a to nenastane, si myslím, že to moje místo není prostě v téhle té oblasti. To by mělo možná smysl v době, kdy šlo navázat bezprostředně na Václava, na Václava Havla, protože Havel měl především, a to lidé ještě nenazvali přesně, on měl úžasnou uměleckou intuici. On přesně s intuicí odhadoval, on neměl nějaké univerzitní vzdělání, že, ale on jaksi vždycky měl cit pro to, co je důležité, takže s tou intuicí on přišel s některými myšlenkami a já tyhle ty myšlenky rozvádím a rozvádím je už ve světle prostě určitého vzdělání a určitých životních zkušeností a intelektuální práce, takže v tomto smyslu, kdyby šlo navázat vlastně na tu roli Havla jako člověka, který nebyl, kdyby ten prezidentský úřad byl určen tak, že to není ten management moci, ten management moci by byl na premiérovi, ale ten prezident by měl ne řízení, ale vedení v tom smyslu, že by předkládal určité vize, získával pro to, pro to lidi, ukazoval nějaký směr, že, a tady to byl směr i v tom globálním slova smyslu, on mluvil do té, do té, na tu světovou politickou scénu, zdůrazňoval tam právě tyhle ty myšlenky té globální odpovědnosti, toho dialogu civilizací a tak dále, a tím sjednal prostě i té České republice obrovskou prestiž, tak kdyby se dalo na tohle to navázat tenkrát, tak jsem o tom uvažoval. Dneska ta situace je úplně jiná. Já si myslím, že mohu navázat a rozvádět tyhle ty myšlenky, které jsou pro Evropu a svět podstatné daleko víc tou svou intelektuální prací, těmi přednáškami po světě, těmi knihami než prostě tím, kdybych trávil svůj čas prostě dohadováním se stranou Věcí veřejných a prostě tadyhle touhle tou, tímhle tím zdejším Kocourkovem. Já si myslím, že dneska mám skutečně jinou úlohu a já jsem v té poslední třetině rozhodující toho životního zápasu a tady už člověk musí velice zodpovědně zvážit, kam vrhne své síly.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Tak to byl v pořadu Jak to vidí profesor Tomáš Halík. Děkuji vám za váš čas, mějte se hezky, na shledanou.
Prof. Tomáš HALÍK, teolog, religionista, sociolog náboženství
--------------------
Hezký den, na shledanou.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Příjemný poslech dalších pořadí přeje Vladimír Kroc.