Ocásek gekončíka se chová jako živý

Dobrovolné odvržení části těla (odborně autotomie) je fenomén, který můžeme pozorovat u plazů, chobotnic, členovců a dokonce i savců. Svého ocasu se v nebezpečí vzdává hlodavec koro (Proechimys cuvieri). Extrémem jsou mořští sumýši, kteří „vyplivnou“ svá střeva. Tato strategie vypadá brutálně, ale predátor se mnohdy spokojí s odvrženou částí těla a živočich si zachrání život. Chybějící kus těla navíc obvykle znovu dorůstá.

U většiny zvířat schopných autotomie se oddělená část těla rychle přestává hýbat. Výjimkou jsou gekončíci noční (Eublepharis macularius) z pouští a polopouští Afghánistánu, Pákistánu a Indie, kteří při napadení obětují svůj ocásek. Dobrou půl hodinu potom, co jej gekončík odlomil, se ocásek nezávisle pohybuje. A nejde o žádné jednoduché cukání – ocásek se rytmicky houpe ze strany na stranu, převrací se a občas vyskočí do třícentimetrové výše. Pomocí elektromyografie nyní vědci zjistili, jak jsou tyto pohyby řízeny. Zjistili, že odlomeným ocáskem probíhají dva typy pulzů – kratší jsou spojeny s rytmickým houpáním, zatímco delší spouštějí převracení a výskoky.

Pohyby jsou tedy pravděpodobně řízeny dvěma nezávislými nervovými okruhy. Rytmické houpání probíhá automaticky, ale převracení a hopsání je složitější proces. Okruh, který jej kontroluje, je zřejmě propojen s receptory hmatu. Díky tomu dokáže ulomený ocásek reagovat na vnější podněty. Jinými slovy, chová se jako živý. Predátor k němu upne svou pozornost a bývalý majitel ocásku mezitím může zmizet do bezpečí.

Zdroj: Journal of Experimental Biology