František Listopad: Curricula – recenze

Protože si čerstvě devadesátiletý básník František Listopad sám ke sbírce Curricula přičinil anotaci na chlopně obálky, je vhodné nahlédnout, s jakým úmyslem právě tuto knihu ke svým čtenářům posílá.

Začíná trochu šalamounsky: „Kdo mě zná, případně mě nepozná. Kdo mě nezná, snad mě nějakým způsobem rozpozná.“ Samozřejmě je myšleno poznání básnické, skrze tvorbu, verše. Nutno říci, že mnoho nám takový úvod nepomůže, protože ke gestům právě tohoto básníka patří jakási otevřená nabídka jeho poezie, rozostřená, nabádající k hledání vícero významů a hloubavějších smyslů.

Tak čtěme dál: „Curricula čili Příprava minulosti je lehkou knížkou o těžkých věcech.“ A ještě: „jsou to … errata životních incidentů … přetvářky jsou zrcadlem tváře“. To už zní spíš jako citace z veršů, přičemž ještě nám matně vyvstane na mysli, že – v duchu básníkova vyjádření – musíme se buď pekelně soustředit, anebo to jen prolétnout na andělských křídlech, upadnout do četby, nebo se jen opatrně pozastavit.

V této hře opozit bychom mohli vytrvat, ale jméno Františka Listopada je přece natolik lákavé, že stojí zato opustit záložku a prolistovat padesát osm básní na šedesáti osmi stranách této knížky.

Zklamáni určitě nebudeme, i když nás básník třeba vystrašil prvotním relativismem. Curricula jsou srozumitelná. Až na šest výjimečně datovaných rokem 2010 jsou časově neurčená. Asi proto, že jsou retrospektivou. Po prvních hravě veršovaných následují dojímavé obrázky. A to už nejsou nezřetelné výjevy, tyhle mají obrysy zřejmé a jednoznačně vyjadřují dětský údiv: „Nikdy nezapomenu/ když jsem hrál poprvé na levém křídle…“; také úctu a obdiv k prostým rituálům: „Mamince upadl skrojek chleba/ na kuchyňskou podlahu/ Sklonila se a políbila ho/ pak políbila mě/ abys byl v životě šťasten/ řekla zašeptala.“

Jinde jsou jen náčrtky, myšlenky, nápady, to, co momentální chvíli, její dojem, pocit, empatii shrne do provolání, do jedné věty, o níž pak můžeme rozvažovat, jestli je tak hloubavá, jestli ji autor tolik naplnil zkušeností a filosofickou znalostí, ba životní moudrostí, anebo zda je to náhodná floskule, hezká věta s drobným zadýcháním se kýčem. Pro příklad: „Řeky mají jména/ ztratí je v oceánu/ Jako my.“

Obdivuhodná jsou ale ve sbírce Františka Listopada ta curricula, která jako by opustila rovinu konkrétní, vzpomínkovou, ale také ještě nedolétla do sfér plné abstrakce. Tehdy zaznívá poezie, nastává onen výjimečný tajůplný okamžik, v němž se prožitek i vysněné, zkušenost i smyšlené a vymyšlené v záhadné synergii stmelí do nového tvaru, výrazu, podoby (cituji Curriculum 29): „Nevěděl jsem že věci mají vlastní místo/ je půl šesté nespím/ střepiny patří slepým/ co píšu je nanečisto.“

Můžeme s klidným svědomím na závěr shrnout, že tato „příprava minulosti“, náhled i vhled do vzpomínek, je opravdu životopisem. Bez dat a konkretizací, přesto napsaným srozumitelnou řečí, protože, a právě proto, že jsou použita slova básnická, a že poezii František Listopad bytostně vyznává a umí. A též z důvodu, že si troufne na vyjádření suverénní – tak jako v bohatýrském Curriculu 56 (cituji): „Jsem šťasten/ no a co?“