Portico Quartet – Portico Quartet (2012)
Populární britští Portico Quartet vydávají tento týden své třetí album. Jmenuje se výmluvně „Portico Quartet“ a kapela je představí i na dvou koncertech v Česku. Jaké je?
Jak jsme již dříve naznačili, nové album zachycuje změny, ke kterým došlo na koncertech kapely v poslední době. Je to hlavně nový hráč na hang, syntezátory a důslednější využití elektroniky.
Hlavně na koncertech v posledním roce bylo znát, že „post-jazzová“ formace obohacuje svůj zvuk o širší spektrum živých samplů a smyček, čímž do původně ryze akustické hudby vnáší nový rozměr. Jednoduše Portico Quartet svůj zvuk obohacují o nové zvukové inspirace, především z ambientní hudby a současné taneční elektroniky.
Kdo k těm inspiracím patří? Na jedné straně to mohou být britští elektronici Burial nebo Mount Kimbie, na druhé norský elektro-jazz Arve Henriksena a z úplně jiného soudku hudby (totiž tzv. vážné) bychom zde klidně našli i ozvuky Steva Reiche (minimalismus) nebo Maxe Richtera (elektroakustická hudba).
Původní hráč na hang (perkusní nástroj podobný plechovému bubnu) Nick Mulvey z kapely odešel za vlastní sólovou kariérou. Zbývající členové (bubeník Duncan Bellamy, basista Milo Fitzpatrick a saxofonista Jack Wyllie) pak na koncertech zkoušeli hrát bez živého hráče na hang a využívat pouze jeho předpřipravené samply. Poté do kapely přišel nový člen, Keir Vine. Nekonvenční hráč na syntezátory obohatil Portico Quartet o nové zvukové plochy a začal paralelně hrát i na hang.
Kapela zůstala v jádru akustická, elektronické efekty však začali používat všichni hráči. Vysvětluje to saxofonista Jack Wyllie: „Na turné k předchozímu albu jsme se snažili dohlédnout za zvuk našich nástrojů, pro mě to znamenalo více efektových pedálů a smyček. Milo už nějaké efekty na base používal a Duncan má teď vedle klasických bicích i ryze elektronickou soupravu. Máme stále ten teplý akustický feeling, ale s větším podílem digitální manipulace.“
Na koncertech je každopádně vidět, že i v novém složení si kapela zachovává své přednosti a obdivuhodnou míru hráčské empatie. Smyčky prý nejsou předpřipraveny, ale vše vzniká živě na pódiu: live sampling a nyní syntezátory pouze rozšířily možnosti, kterými kapela již disponovala.
Úvodní track Window Seat je zřejmě tím pravým otvírákem naznačujícím nový směr. Má prý evokovat dlouhou cestu vlakem během evropského turné. Stejně jako rutinní cesta nestojí na nějakém výrazném tématu, ale spíše ambientní ploše, s periodicky se opakujícími smyčkami „míjející krajiny“. Odkaz na zmiňovaného autora filmové (elektroakustické) hudby Maxe Richtera je tu namístě.
Následuje již dříve zveřejněný singl Ruins, který ve srovnání s předchozím albem Isla asi nejlépe vystihuje změnu směru. Hlavně v klipu je to vidět nejjasněji: hang v živé podobě i v samplech, paralelní hra na hang a syntezátor (Keir Vine), ve srovnání s Islou méně volně improvizovaných ploch a sevřenější rytmika (Duncan Bellamy s elektronickými pady).
Následující Spinner pokračuje v podobném duchu, snad trochu razantněji. Prý šlo o první skladbu Portica, která kombinovala dlouhé melodické linky známé z předchozí deska Isla se striktnějšími elektronickými bicími.
Ve skladbě Rubidium se Portico Quartet pokoušejí o podobný princip, se kterým pracovali v kompozici Line na předchozím albu. Hypnoticky se opakující motiv na hang vytváří základ pro elektronicky deformovaný saxofon Jacka Wyllieho. Velice vzdušně působící skladba je uprostřed překvapivě rozryta intermezzem bicích a elektroniky. Asi po dvou minutách se úvodní „téma“ vrací.
Alba Portico Quartet často obsahují spolupráci s vokalisty. Tentokrát je to Cornelia Dahgren, švédská zpěvačka usazená v Londýně, která již se členy kapely při různých příležitostech pracovala. Skladba Steepless, v níž Cornelia participuje, začíná jako vcelku konvenční písnička, vyvine se však v zajímavý dialog hlasu a elektroniky. Jak poznamenal kritik BBC, Cornelia na album vnesla příchuť Radiohead, která v hudbě kapely vždy byla tak nějak přítomna.
Skladba 4096 Colours v sobě nese příběh. Při přestupování na vlak v Kolíně nad Rýnem se kapela zastavila v tamní monumentální katedrále, v níž je obří mozaika Gerharda Richtera (připomínající jeho malbu 4096 Colours z roku 1974). Efektovaný saxofon zde zvukově mnohem víc připomíná trubku. Jde pravděpodobně o nejvýraznější vybočení z dosavadního směřování kapely.
Oproti monumentálně působící 4096 Colours je následující City of Glass ryze tanečním kouskem, propojeným zejména v poslední třetině s éterickými plochami syntezátorů.
Nové eponymní album Portico Quartet může být příjemným překvapením jak pro stávající fanoušky kapely, tak pro ty, kterým se zdála snad ještě „příliš jazzová“. Obrat k elektroničtějšímu vyjádření je zde tedy zřejmý. Jak bude fungovat naživo, se můžeme přesvědčit i v tuzemsku: 20. 4. v Praze a v červenci v Ostravě.
Portico Quartet - Portico Quartet
Duncan Bellamy – bicí
Milo Fitzpatrick – basa
Jack Wyllie – saxofony
Keir Vine – klávesy, hang
Label: Real World Records, 2012
http://www.porticoquartet.com/
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
