Recenze nejnověji přeloženého románu Cormaca McCarthyho Vnější tma

Naopak, McCarthy, který se prosadil jako autor americké jižanské literatury, se tu představuje ve skvělé formě. Román napsaný košatým básnickým jazykem zachycuje chudý Jih zhruba na přelomu 20. století a v naturalisticky laděných obrazech vytváří mccarthyovský svět, z něhož vedou stopy k dalším dílům tohoto spisovatele – kromě Krvavého poledníku, na nějž především poukazuje výtečný doslov knihy, i k postkatastrofické Cestě, již před několika roky adaptoval Hollywood.

Vnější tmu posunuje kupředu, stejně jako již zmíněnou Cestu, přímočarý děj, jenž je nesen na prosté zápletce. Na počátku je incest sourozenců Cully a Rinthy, která přivede na svět chlapce. Culla ho potají odnese do lesa, kde ho nechá napospas svému osudu, a sestře zalže, že chlapec zemřel. Dítě však objeví dráteník, nabízející po kraji svůj artikl k prodeji, a vezme ho s sebou. Poté co Rinthy zjistí, že jí Culla lhal, odejde od bratra a vydá se dítě hledat. Culla ji chce přivést zpět, a tak jí je v patách, protože jak sám občas utrousí, oba nic jiného než sebe nemají. Zatímco Rinthy chce najít dráteníka, který jí vzal dítě, Cullovo putování se spíš nakonec proměňuje v bezcílné bloudění. Při něm ho doprovází groteskní krutost situací, do kterých se dostává, naturalistickým způsobem jsou zobrazeny charaktery lidí, kteří obstarávají své každodenní přežití a se kterými Culla v úsečných dialozích, přežvýkaných svérázným jižanským dialektem, rozmlouvá.

McCarthy opět brutálním způsobem reinterpretuje západní, resp. americkou civilizaci a představuje ji jako tu, která povstala z prachu stepi Divokého západu, z řádu, který se rodil násilím a svéhlavým vyjádřením a pochopením práva jako takového. Ve světě jeho románových postav si lze také uvědomit, jak moc je stále americká kultura zatížena emblémy kovbojství, stejně jako, mluvíme-li už o prachu, biblickou symbolikou. V Cestě, která se odehrává patrně po jaderné katastrofě, je to zase padající popílek, v němž tato civilizace dohasíná, nebo se spíše obrozuje. Teprve z prachu může povstat civilizovaná společnost, byť k humanitě má ještě hodně daleko, a McCarthy právě syrovými popisy zachycuje bolest a brutalitu jejího rození, stav mezi její existencí a nebytím.

Ve Vnější tmě se setkáváme s trojicí zločinných banditů, vyvrhelů, kterým není nic svaté, a právě ti mají k postavám westernu nejblíže. Tito bezskrupulózní záporáci McCarthymu slouží jako černí poslové, chcete-li andělé, kteří plní v románu funkci smyčky, jež se pomalu kolem Rinthy a Cully stahuje. Mezi počátkem a tušeným koncem se rozpíná, stejně jako v Cestě, vnějšími okolnostmi vynucené putování. U obou románů tak může čtenář narazit asociačně na jeden z nejznámějších příběhů poutě, který kdy literatura vydala – Saint-Exupéryho Malého prince. Ona asociace vzhledem k jisté míře didaktičnosti těchto knih není náhodná, jakkoli zdánlivě v otázkách humanity, dobra a zla stojí, chtělo by se říci, proti sobě. Stejně jako se syn v Cestě s dětskou naivitou ptá otce po základních věcech světa, což asociuje dialogy, na kterých Saint-Exupéryho knížka stojí, ve Vnější tmě jsou to Cullova jednotlivá zastavení, která nenápadně problematizují aspekty lidské zkušenosti a nabízejí hlubší rozměr vyprávění. I proto lze ostatně Vnější tmu, zralý, ale přitom v nejlepším slova smyslu hledačský McCarthyho román, číst opakovaně.