Ryoji Ikeda: Symetrie decibelů a zvuky světla
V Berlínském muzeu pro současné umění Hamburger Bahnhof aktuálně probíhá výstava jedné z předních postav experimentální elektroniky – Ryoji Ikedy.
Ryoji Ikeda je těžko postižitelný fantom elektronické hudby – distancovaný tvůrce, který se při živých vystoupeních často skrývá; nekompromisní sochař syrového, který ve svých kompozicích aplikuje přesné matematické formule i takřka nevnímatelné frekvence; vizuální umělec, pro kterého obraz nezačíná až tam, kde končí zvuk – Ikeda už skoro dvě dekády hledá krásu v chaosu a převrací zažitá posluchačská i divácká očekávání.
Tvorba Ryoji Ikedy, stejně jako většiny jeho kolegů z labelu Raster-Noton, je charakteristická zvláštním důrazem na propojení a symetrii mezi zvukovou a vizuální stránkou – prolínání ploch neukotveného hluku, frenetického digi-tikotu a sinusoidních rytmů s animovanými černobílými rastry a číselnými fraktály promítanými na obří plochu může mít za následek až akutní synestezii. Podobně jako hudbu – tedy s funkcionalistickým apelem na zapojení více smyslů při vnímání díla – komponuje Ikeda i své další umělecké projekty na pomezí galerijní instalace a vědeckého experimentu. Nejaktuálnějším Ikedovým výpadem do prostor konceptuálního umění je výstava nazvaná db, která právě probíhá v berlínském muzeu Hamburger Bahnhof.
Název db je zkratkou pro decibel a zároveň graficky naznačuje zrcadlovou symetrii obou písmen. Výstava funguje na principu instalace protikladů – Ryoji Ikeda naplnil dvě sousedící galerijní křídla zvukem a světlem, černou a bílou, pohybem a klidem. Bílá místnost, ve které visí po stranách černá plátna složená z více jak milionu čísel, je celá vyplněná monotónním zvukem generovaným aparaturou v čele sálu – v jejím černém protějšku jsou na bílá plátna promítány řady miniaturních cifer a prostor zde rozděluje proud ostrého světla z reflektoru. Delší pobyt v obou místnostech navozuje až lucidní stav, blízký hypnóze – ať už jde o intenzivní bělost první části asociující sterilní kosmické prostředí z Lucasovy prvotiny THX 1138, či kužel teplého světla, který v sobě obsahuje celé barevné spektrum a rozděluje černou místnost vedví, obě části expozice db působí na návštěvníka silně fyzicky.
Smyslový atak a rozumová nauzea zde nejsou tvořeny ani z větší části podpírány propracovaným konceptem v pozadí projektu – průvodní seznam slovních opozic začínajících písmeny „d“ a „b“ je jen neurčitým vodítkem při odhalování Ikedova záměru. Ten byl, dle strohých slov samotného autora, „stvořit namísto klasické výstavy koncert“ – neboť jak dodává, „na koncertě se netážete po významu Mozarta, ale prostě si ten zážitek užíváte.“ Tázat se po významu Ikedova počínání v teoretickém diskursu tedy nemá smysl – jeho symetrický spektákl určitým způsobem přesahuje možnosti chápání vůbec, podobně jako ve smyčce promítané nekonečné řady náhodně generovaných čísel. Pocit nadsmyslové zkušenosti slévání forem, který výstava vzbuzuje, není tvořen důmyslným myšlenkovým konstruktem v jejím pozadí, nýbrž explicitním působením výstavy na smysly samotné.
Ryoji Ikeda se, podobně jako ve své hudební tvorbě, snaží dokázat, že stejně jako rozum a cit nelze zvuk a obraz jednoduše oddělit – a zdánlivé protiklady vyvstalé při nastavování zrcadla hluku jsou ve skutečnosti svými bytostnými paralelami.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
