Cloud Nothings: Rock, o kterém je hřích mluvit

O to překvapivější pak je, když se skupina pod tlakem nahrávací společnosti a očekávání fanoušků vzepne k výjimečnému výkonu a svoji nejlepší práci představí třeba až na třetí desce. A ještě dokáže razantně změnit svůj zvuk. To je přesně případ oklahomské skupiny Cloud Nothings, která vydává na labelu Carpark.

Spíše než o kapelu jde o sólový projekt zpěváka a skladatele Dylana Baldiho, který kolem sebe svolává spoluhráče na živé hraní, ale většinu materiálu připravuje a nahrává sám. První dvě desky Cloud Nothings, tedy Turning On (vyšlo původně jen samonákladem) a eponymní dvojka (už na Carpark Records), sice naznačily, že má kapela potenciál, s odstupem času ale působí jenom jako sbírka melodií, jakých jsou přecpané garáže po celých Spojených státech. Vlastně poměrně průměrný indie rock, ze kterého si většina posluchačů pamatuje jenom úspěšný singl Hey Cool Kid.

Cloud Nothings – Attack On Memory |foto: Carpark Records

Aktuální, v pořadí tedy třetí deska nazvaná Attack On Memory se ale od umírněného zvuku svých dvou předchůdců zásadně odkloňuje. Změna je dokonce tak zásadní, že Dylan Baldi původně plánoval vymyslet pro svou kapelu nové jméno, aby kontinuita tvorby Cloud Nothings nebyla narušena. Nestalo se tak, že jde ale o zásadní krok stranou, je zjevné hned z prvních taktů.

O poznání tvrdší rockový zvuk totiž zároveň okamžitě prozrazuje, kdo je producentem desky – není to totiž nikdo jiný než dnes už skoro legendární Steve Albini, člen kapely Shellac a producent, který se podepsal pod hudbu Nirvany, Pixies nebo PJ Harvey.
Kdyby to slovo nebylo v kontextu dnešního hudebního světa až nepatřičné, chtělo by se aktuální tvorbu Cloud Nothings označit jako grunge. Budeme ale umírnění a vystačíme si s tím, že Cloud Nothings prostě zní opravdu rockově. Jejich úkol na aktuálním albu je jasný – nevymýšlet nic navíc a prostě jenom naplnit rockovou formu. A to se jim povedlo dokonale. Prakticky každá z osmi skladeb má singlové ambice, nechybí úsporné instrumentální mezihry, robotická souhra basy a bicích ani vyřvaný vokál. Skoro nemá cenu vyzdvihovat jednotlivé skladby, na první poslech se ale okamžitě chytnou třeba Fall In nebo závěrečná Cut You. Chytlavé jsou ale všechny.

Jediná kaňka na albu by se snad mohla objevit pouze v případě, že by byla stopáž desky přepálená. Naštěstí Dylan Baldi i Steve Albini dobře vědí, že čím je rockové album kratší, tím je lepší. Cloud Nothings se řídí punkovým pořekadlem, že správná kapela otravuje na pódiu maximálně půl hodiny a pak vypadne.
Cloud Nothings tohle přesně dělají a svoji půlhodinku navíc dokážou naplnit opravdu energickou hudbou. O takhle povedeném rocku je skoro hřích mluvit. Musí se poslouchat.

Cloud Nothings – Attack On Memory (Carpark Records 2012)