Genetika vyvařených tučňáků
Příběh o vaření tučnáků z ostrova Macquarie má zřejmě šťastný konec. Téměř vyhubená populace získala svou původní genetickou diverzitu za pouhých 80 let.
Tučňák patagonský (Aptenodytes patagonicus) hnízdí na subantarktických ostrovech. Mezi ně patří ostrov Macquarie v polovině cesty mezi Austrálií a Antarktidou, jehož tučňáci mají za sebou smutnou historii. Před sto lety byly zdejší hnízdní kolonie prakticky zdecimovány lovci. Novozélandský politik a obchodník s tukem mořských zvířat, nazývaný blubber, Joseph Hatch přišel na to, že tuk z těl tučňáků se dá vyvařit a prodávat jako olej do lamp. Během tří dekád v jeho kotlích skončily asi dva miliony tučňáků. V roce 1919, kdy drancování ukončila jedna z prvních mezinárodních kampaní na ochranu zvířat, zbývala jediná kolonie s asi 4000 tučňáky.
Dnes už na ostrově Macquarie zase žije asi půl milionu ptáků. Jejich populace vznikla z malého počtu jedinců, což vyvolávalo obavy, jestli tučňáci neztratili svou genetickou rozmanitost. Nízká diverzita je spojována s menší odolností a vyšší citlivostí vůči změnám prostředí. Australští vědci proto sedmnácti živým tučňákům patagonských z ostrova Macquarie odebrali DNA a porovnali ji se vzorky získanými z tisíc let starých kostí. Srovnání dávné a dnešní populace dopadlo nad očekávání dobře: genetická diverzita současných ptáků je na stejné úrovni jako byla před příchodem lovců. Tučňáci jsou chráněni pouhých 80 let, ale i tato krátká doba stačila na to, aby se vzpamatovali z následků intenzivního lovu. Podle vědců za to vděčí jak ukončení lovu, tak zákazu rybolovu, který jim ubíral zdroje potravy.
Zdroj: Biology Letters
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.