Město a vesnice – Tunisko mezi Evropou a Afrikou

Vše je navíc umocněno existencí hotelových komplexů, které stojí jaksi mimo tuniský svět. Většina návštěvníků země ani neopustí areál hotelu. Ubikace, bazén a pláž, případně výletní autobus s průvodcem, se stávají jakýmsi uzavřeným prostorem. Neprostupným a nepropustným zvenčí ani zevnitř.

Barikáda funguje dokonale. Tunisané na jedné straně, turisté na druhé. Ti šťastnější z místních mohou pak oba prostory prostupovat za účelem práce v turistickém průmyslu. O tomto prostoru – jakémsi evropském skleníku je však zbytečné hovořit – nás zajímá Tunisko s Tunisany, tedy onen prostor do kterého jsou naroubovány hotelové komplexy jakoby z jiného světa.

Mluvíme-li o tomto běžném Tunisku, pak budeme mít coby Evropané chuť vidět je dvojmo, tedy rozdělit jej na dvě části. Na jedné straně města, na druhé venkov. Kde je však mezi nimi hranice? Dle oficiálních statistik žije 67 procent obyvatel ve městech. Mnohá města však připomínají spíše větší vesnice.

Unikátní hlavní město

Tuniská madína je zapsaná na seznamu UNESCO|foto: Creative Commons Attribution-NonComercial-ShareAlike 2.0 Generic, See Wah

Zvláštním případem a světem samo pro sebe je hlavní město Tunis. Stojí jednou nohou v Evropě a druhou v Orientu, respektive v Africe. Tato zdánlivá schizofrenie je vidět na každém kroku. Evropská část je dědictvím doby francouzského protektorátu. Vysoké bílé budovy koloniálního stylu jsou nerozpoznatelné od svých francouzských vzorů. Široké prostranství Avenue Habib Bourguiba lemované stromy a lavičkami je jako vystřižené z francouzského filmu.

Na jednom konci tohoto bulváru stojí Horologe, fontána s hodinami. Na druhém konci se nachází cosi jako imitace vítězného oblouku. Francouzsky se tomu říká Porte de France, arabsky však Báb Bhar, tedy Mořská brána. Je to více než symbolické. Za touto pomyslnou bránou do Tuniska se nachází madína, stará arabská zástavba s bludištěm trhů. Ačkoliv i ta je teď již plná zmatených turistů dovezených z luxusních hotelových lágrů. Madínu korunuje mešita a univerzita az-Zajtúna, srdce arabsko-islámské části tuniské identity.

Dvě strany jedné mince

Uprostřed avenue Habib Bourguiba, mezi evropskou fontánou a arabskou madínou, na sebe hledí katedrála sv. Vincenta de Paul a socha tuniského rodáka Ibn Chaldúna, představitele středověké islámské historiografie. Je to víc než jen roztomilá náhoda. Je to sice nevědomé, ale přece ukázkové spojení obou tradic, které daly tvář současnému Tunisku. Arabské tradici a francouzské kulturní stopě. Obě tyto ingredience vytváří z Tunisu specifický prostor, kde se oba světy prolínají v jeden. I tramvaje projíždějí evropskou i orientální zástavbou a symbolicky tak ukazují tvář toho, co lze v Tunisku považovat za město.

Ostatní tuniská města se zdají být právě imitací tohoto propojeného hlavního města, tohoto místa dvou světů v jednom. Často narážíme na obdobný scénář. Rádoby francouzský bulvár, většinou pojmenovaný po Bourguibovi, široké ulice a evropsky vyhlížející budovy. Střih – brány, hradby, alespoň tam, kde neustoupily modernizaci a madína.

Moderní tvář Tunis|foto: Creative Commons Attribution-NonComercial-ShareAlike 2.0 Generic, Astacus .

Srdce arabského města

Geometricky rovné ulice se mění na spletitou síť úzkých uliček vytvořených a deformovaných synergií mnoha století. Původně byly také plánovány geometricky. Tam, kde chybí přímo madína, přecházejí bulváry přímo ve změť jednopatrových bílo-šedých domků.

Madína je tradičně centrem drobných řemesel a obchodu. Někdy se mluví o buržoazii bazaru, jakési tradiční arabské střední třídě. To však pro Tunisko platí jen částečně. Bourguibovy reformy si přály jinou střední třídu, tu rádoby francouzskou, i když s vědomím slavných arabských tradic. Proto se tradiční střední třída rozmělnila. Částečně zmizela v okolí bulváru. Tradičně byla bazarová buržoazie hybnou silou orientální společnosti. Avšak logika arabsko-francouzského Tuniska z ní učinila občany se všemi výhodami i riziky. Tradiční sociální mechanismy, klientelismus, systém dělby práce a rodinné soudržnosti se přelil do mnohdy amorfní sítě bez jasných kontur.

Vykládat si pravidla po svém

Zvláštním případem jsou i mešity a postní měsíc ramadán. Snad to by se dalo použít pro vytyčení hranice mezi městem a vesnicí. Na venkově svolání k modlitbě mnohdy funguje podobně jako signál pro útěk do krytu. Ulice se vylidní. Alespoň tedy při pátečním kázání. Zdaleka ne všichni jsou však tou dobou v mešitě. Sociální role rozdělují program těm, kdo se starají o domácnost a těm, kdo se jdou modlit. Alespoň na venkově.

Obchůdky a stánky - klasické turistické lákadlo|foto: Creative Commons Attribution-NonComercial-NoDerivs 2.0 Generic, new weird

Ano, v madíně je to jiné. Tam je harmonogram alespoň částečně přizpůsoben šanci na zisk. Málokdy se obchodníci seberou a odejdou v jednom okamžiku. Vždy zde někdo zůstává. Minimálně od té doby, co Bourguiba, prezident reformátor, udělal z pátku pracovní den.

Mnoho Tunisanů to však přijímá jen oficiálně a mimo záznam pro ně pátek zůstává dnem modtliby a volna (jawm al-cutla wa´l-salát). Zvláště markantní je situace o ramadánu. Přes den není na ulicích vidět jídlo. Zmizí oblíbené tuniské fast-foody, kde hlavní ingrediencí je přepálený olej.

Od města k vesnici tak vede zvláštní linie. Ubývá toho evropského, přibývá arabského. Mizí úhledné nápisy Monoprix, někdy dokonce i Baťa, aby byly ve větší míře vystřídány vydlaždičkovanými provozovnami všeho druhu. Přesto i tam, kde by se hodilo označení venkov zůstává cosi francouzského. I když mnohdy jen v podobě široké silnice a kruhového objezdu.