Před nebezpečím se ukryli do podzemního města
Umíte si představit život v podzemí? Ve stísněném a tmavém prostoru, protkaném malými chodbami? Právě tak kdysi dávno žily tisíce lidí v Turecku. Do jednoho z podzemních měst v turecké Kappadokii vás nyní pozveme.
„Toto město má osm pater, žilo tu na tisíc lidí. Vstupní prostor patřil zvířatům. Dál uvidíte také kuchyni, která byla společná pro všechny, sklad potravin, kostel nebo i místnost na uchovávání vína,“ říká v první místnosti, kam ještě dopadají zbytky venkovního světla, průvodkyně Šebnem.
Každý další tunel a místnost už spoléhá jen na chabé elektrické svítilny. Hned po dalších zhruba 20 metrech polovina naší čtyřčlenné výpravy prohlídku vzdává – a po chvíli chápu proč.
Podzemní prostory jsou tak malé, že můj skoro dvoumetrový kamarád při těle má co dělat, aby se po kolenou chodbou vůbec protlačil. Inu, v minulosti byli lidé mnohem menší, říkáme si.
Podzemí jako úkryt
Podzemní město Kaymakli patří k těm největším v regionu. Pomalu sestupujeme níž a níž a procházíme malou modlitebnou, kde je na stěně dodnes znatelný vytesaný kříž. Přes velkou kuchyni se dostáváme do chodby, ze které se vcházelo do jednotlivých pokojů.
„V nejmenších pokojích žilo asi pět lidí. Vystlávali si uschlou trávou, aby bylo spaní pohodlnější. Zajímavé je, že nikde nejsou záchody, takže v létě zřejmě chodili ven a v zimě měli pro tyto potřeby vyhrazen prostor společný s dobytkem,“ vysvětluje naše průvodkyně.
Většinu času v období míru trávili lidé z podzemních měst venku. Živili se chovem dobytka a drobným zemědělstvím a podzemí jim sloužilo jako úkryt.
Podzemní města byla nedobytná
Kappadokie byla podle historiků vždy místem výbojných nájezdů, a tak s nápadem vytvořit si podzemní úkryt přišli už Chetité 6000 let před naším letopočtem. Nejvíce obývaným se však podzemí stalo v době římské a byzantské, kdy byl zdejší region sídlem křesťanství a kdy křesťané čelili častým útokům Arabů.
Podzemní města se v tomto případě stala nedobytnými. Důkazem jsou několikatunové kusy kamene u každého vchodu, které se daly odvalit jen zevnitř.
„Tento region byl vždy bohatý na vodu. Je tu mnoho podzemních pramenů. Vodu obyvatelé uchovávali také v nádobách vyrobených z kůže zvířat. I potraviny měli celoročně uskladněné v podzemí, takže pokud to bylo nutné, dokázali tady plnohodnotně žít,“ přibližuje průvodkyně.
My si to moc představit neumíme. Už se těšíme na čerstvý vzduch. Přesouváme se o několik kilometrů dál, do venkovního muzea v městečku Göreme. Tamní klášterní komplex vytesaný do sopečných skal je dokladem toho, že Kappadokie bývala centrem prvních křesťanských komunit.
Chrám, místo k rozjímání
„Tady stával klášter. Obyčejní lidé zde nežili, patřilo to tu kněžím. Byli to výhradně muži, kteří se neženili, víme však, že zde bylo i mnoho dětí. Šlo o sirotky, které kněží vychovávali k náboženství,“ říká Šebnem a dál popisuje jeden kostel po druhém.
Každý je totiž jiný. Všechny jsou však plné nástěnných maleb. Starší jsou jednobarevné, ty pozdější a významnější se pyšní pestrobarevnými mozaikami svatých nebo výjevy z Ježíšova života.
Procházky muzeem a okolím můžou zabrat i půl dne. Mniši věděli, jaké místo si vybrat pro své modlitby. Z mírného kopce se nabízejí neopakovatelné výhledy na zalesněná údolí i na typické kapadocké sopečné útvary.
Celkem je přitom v Kappadokii až okolo 1500 chrámů. Kdoví kolik jich ještě zůstává neobjeveno.
Zvětšit mapu: Kaymakli je jedním z největších podzemních měst v Kappadokii
