Kouzlo tuniského jihu
Jih Tuniska je oblastí, která je neznámá i turisticky zprofanovaná zároveň. Místní malá města a vesnice skrývají nejedno překvapení.
Při pohledu na mapu je už na první pohled patrné, že Tunisko je jakoby horizontálně rozpůlené na dvě části. Severu dominují hory, Krumirské pohoří a Atlas, zatímco na jihu se nacházejí pouštní oblasti se solnými jezery, pouštní pahorkatiny a pustina.
Tento zlom je pozoruhodný i tím, že právě zde se střetává Africká zemská deska s deskou Euroasijskou. Je to více než symbolické – v římské době zde totiž končila Evropa. Římské impérium postavilo svůj hraniční limes shodou okolností právě tam, kde se nachází zlom obou desek. I později byl geografický přechod determinantou kulturních odlišností a právě ty jsou fascinujícím fenoménem toho, čemu se říká tuniský jih.
Tak trochu jiné Tunisko
V prvé řadě jsou zde lidé odlišní od těch, kteří žijí na severu či na pobřeží. Důvodů je hned několik a jedním z nich je samozřejmě Sahara, respektive vysychání této oblasti, jež dostalo do izolace různá saharská etnika. Dalším důvodem je arabská expanze, která právě sem, na jih, zatlačila berberské obyvatelstvo. Přidáme-li k tomu ještě fakt, že s transsaharským obchodem sem přicházely různé další etnicky i kulturně rozmanité skupiny, můžeme si jih představit jako velmi barevnou směsici všeho možného.
Tato rozmanitost byla v zájmu rozvoje turistického ruchu označena za dědictví Sahary či berberské Tunisko a začali sem být naváženi turisté z příbřežních letovisek, aby se povozili na velbloudech.
Specifika místních obyvatel
Zmíněná etnická diverzita se projevuje na celkové atmosféře této oblasti. Oproti čistokrevným Arabům jsou lidé z jihu mnohem otevřenější. Odvrácenou stranou jejich komunikačního apetitu je ale jejich komunikační dovednost. Arabština i francouzština zde byly snad až příliš dlouho vystaveny nespočetným vlivům, jejichž výslednicí je spletenec, jemuž se dá těžko porozumět.
To však patří ke koloritu regionu. Jazyky jsou zde velmi živou entitou, která se mění takřka každých 100 km cesty. Rezidua berberštiny, na nichž stojí trosky již tak zohýbané tuniské arabštiny, a tu a tam nějaké to francouzské lexikum, samozřejmě vyslovované po místním způsobu. Asi tak by se dala místní jazyková směsice charakterizovat.
Pakliže si na ni člověk postěžuje někomu z místních, kdo se naučil opravdu dobře arabsky či francouzsky, dočká se sice pochopení, ale zároveň i lehkého úsměvu, který má naznačit, že tak tomu zkrátka je a nemá cenu si stěžovat.
Diktát přírodních podmínek
Vesnice a města na okraji tuniské Sahary podléhají nemilosrdnému řádu přírody. Jsou závislé na oázách a pramenech, které jsou základem pěstování datlí, hlavního místního zemědělského artiklu. Podstatnou částí vesnic a měst na jihu je tak palmerie.
A i samotná architektura se musela vypořádat s pouštními specifiky. I proto zde, tak jako mnohde jinde, nacházíme tradiční hliněné stavby, samozřejmě vedle betonových novostaveb. Avšak i to, co se postaví v nové době, podléhá nutnosti chaosu saharské vesnice. Geometrické myšlení sem prostě nepatří. Vedlejším, ale vítaným produktem křivolakosti uliček je stín a poněkud mírnější denní teploty pod pálivým sluncem.
Ve dne je tu skutečně horko, v noci naopak zima, zvláště pokud chybí vegetace, která by teplo zadržela. Zima může být i při ranním přejezdu solného jezera Šott al-Džaríd, kdy během hodiny vystoupá teplota z -10° C na 30° C.
Oázy Nefta, Kebili a zejména Douz jsou jakousi branou do Sahary. Místní trhy, skryté turistickým očím, jakož i Festival du Sahara, jsou jedinečné svým koloritem, tolik odlišným od trhů, tzv. súqú v arabských madínách. Tržiště zde nemají podobu křivolakých uliček, ale vypadají spíše jako nádvoří mešity. Jedná se o čtvercová prostranství rámovaná přízemním podloubím.
Místo, kde se zastavil čas
Jedna z věcí, které jsou na jihu Tuniska fascinující, je zdánlivá nevyváženost. Prázdnota, která je tolik nápadná v horkem vylidněných městech, je kompenzována sdílností sociálního agregátu těch, kteří spolu čekají na mikrobus, tzv. louage. Bílé přízemní domky, ženy zahalené do šátků, který si přidržují v zubech, všudypřítomné vedro a vařící nápoje… To je jen část paradoxů pouště. Prázdnota versus srdečnost těch, co v této prázdnotě žijí, je fascinující.
Přes solné jezero Šott al-Džaríd se jede jakousi dálnicí asi hodinu a půl. Uprostřed ničeho je křižovatka, která nic nespojuje, přechod pro chodce, značky upravující rychlost. Stařec, který opodál prodává všechno od suvenýrů po pet lahve s benzinem, se usmívá. Jeho krámek se mu vejde do nákupního košíku. Poušť je vskutku zvláštní místo…
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
