Pouliční muzikanti – srdce na dlani a drobné v klobouku
V lednu roku 2007 proběhl ve washingtonské podzemce zajímavý „hudební“ experiment, iniciovaný sloupkařem deníku Washington Post Genem Weingartenem.
Joshua Bell, jeden z nejznámějších houslistů planety a držitel ceny Grammy, hrál v přestrojení za pouličního muzikanta v průchodu metra několik velmi obtížných Bachových skladeb na housle o hodnotě 3,5 milionu dolarů.
Za necelou hodinu jeho preludování okolo něj prošlo více jak tisíc lidí – pouze sedm z nich se zastavilo a jeden jediný člověk ho poznal. Joshua Bell si vydělal 32 dolarů, které mu lidé naházeli do klobouku (20 dolarů mu hodil muž, který ho poznal) – když hrál předchozí den shodný repertoár v divadle v Bostonu, lístky ve vyprodaném sále stály od 100 dolarů výše. Akce, jejíž videozáznam na skrytou kameru koluje po internetu, vyvolala široký mediální ohlas; autor nápadu Gene Weingarten získal za článek o celém projektu Pulitzerovu cenu.
Celý experiment prozradil hodně o poněkud ambivalentním vztahu lidí k veřejné umělecké performanci: jsme ochotni zaplatit nemalé peníze za koncert někoho známého, který proběhne na patřičném místě, a také jej v tu chvíli řadíme mezi kvalitní kulturní zážitky. To samé umění provozované na ulici anonymním muzikantem se však často setkává s nedoceněním, nezájmem či podezříváním ze žebrání a také s nedůvěrou či spíše naší neochotou naslouchat. A to i přesto, že často právě na ulici může mít nejen hudba nejblíže ke své autenticitě.
Muzicírování na ulici bývá označováno jako jedna z forem tzv. buskingu neboli pouličního vystupování, kam vedle hudby patří vlastně jakákoliv performance ve veřejném prostoru spojená s odměnou od kolemjdoucích, ať už jde o polykání mečů, kotrmelcovou ekvilibristiku nebo hraní nejznámějších Dylanových písní v podchodu. Busking je populární především ve velkých městech – třeba v Berlíně není nic neobvyklého, když muzikant, často i s přenosnou aparaturou, hraje přímo v jedoucím metru. V některých zemích není busking nijak regulován, jinde omezen či dokonce pod hrozbou pokuty zakázán. V Praze 1 je například pro veřejné vystupování potřeba získat speciální povolení, které ale i tak opravňuje muzikanta vystupovat pouze v určitou dobu a na určitých místech. Snahou navrátit umění do veřejného prostoru se u nás zabývá iniciativa BuskerVille.
Při posuzování hodnoty pouličního vystupování je nutné si uvědomit, kolik dnes známých tvůrců začínalo a své hudební zkušenosti získávalo doopravdy „na ulici“ – jedním z prvních buskerů v dnešním slova smyslu byl třeba americký vynálezce, spisovatel a politik Benjamin Franklin; vystupováním na ulici se na začátku kariéry živila třeba Tracy Chapman nebo Glen Hansard, folkový písničkář Peter Mulvey dokonce nahrál v bostonském metru celé album.
Opravdovou pouliční školou života prošel i legendární americký saxofonista, pianista a hráč na basklarinet Charles Gayle, jeden z průkopníků free jazzu. 20. let se coby bezdomovec protloukal New Yorkem a hrál na rozích ulic a v podzemce na saxofon, než ho v roce 1988 uvedla v širokou známost trojice desek na švédském labelu Silkheart Records. Muzikantovi, který zásadně vystupuje v kostýmu smutného klauna, vyšla právě nová deska symbolicky nazvaná Streets; a byly to právě ulice, které se na tvorbě Charlese Gayleho nejvíce podepsaly. V čerstvém rozhovoru pro magazín Wire prozradil, že život na ulici jej především „naučil milovat lidi – všechny lidi bez rozdílu.“ Z jeho slov by se tak mohli poučit všichni, kteří stále pohlížejí na vystupující ve veřejném prostoru skrz prsty. Láska je totiž tím, čeho se dnes pouličním muzikantům nedostává především.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka