Temná píseň
Na naše debaty o vědě a víře přicházíme již se svými představami, co nebo kdo je to Bůh, co je to víra a co je to církev, přicházíme s předem nastudovanými názory a argumenty, kterými zamýšlíme protivníka porazit a nechat zvítězit stranu, které fandíme a o které se z dobrých důvodů domníváme, že by zvítězit měla a televizním divákům tak otevřít oči. My ateisté a my věřící si nemáme velmi často co vyčítat.
Úplně jinak bychom Boha vnímali, kdybychom si byli skutečně vědomi omezenosti svých slov: tón, melodie někde za horizontem, temná a tichá píseň kdesi za hranicemi vesmíru. Láska, která je principem celého světa, nehmotná a beztvará, bez výšky a hloubky, mimo čas a prostor a přece v čase a prostoru, tmavé nic, co je principem všech věcí.
Nevím, zda je šťastné říkat, že Bůh je osoba, a říkat i naše Pán Bůh jako pan Novák, Bůh není ani pan ani Pán, Bůh je nic, osoba, ale také mnohem víc než osoba. Naše mše svaté jsou velmi tápavé a lidsky neobratné pokusy věci nějak uchopit, uspořádat taneční obřad smysluplnosti lidské existence ve vesmíru, liturgii radosti a bolesti ze života, ptáci, kteří uspořádali svátek vzduchu a ryby, které slaví slavnosti vody. Temné nic, smysl věcí.
O tomto nemá cenu pořádat televizní debaty o vědě a víře, celé tyto debaty jsou nesmyslné, dva tábory, modří a žlutí se mezi sebou přou a v pozadí sporu jsou zážitky z mládí, hodní nebo nehodní faráři, pýcha a pokora, sympatie a antipatie k církvi a prelátům, miliardy z Vatikánu a kdo ví co ještě. Kdo ví, čím ještě je kontaminován a zasypán mozek diskutujících, za čí stranu kopou a co chtějí dokázat nebo vyvrátit.
Temná láska, pronikající hlubiny černých děr, horizonty událostí i galaxie, za které nikdy nedohlédneme, temná láska, skrytá kdesi uvnitř kvarků a zpívající velmi tichou píseň uvnitř temné hmoty i temné energie, to je Bůh židů a křesťanů, nic a všechno ve všem, které se zajíkavě snažíme oslovit svými modlitbami, jejichž smyslem není něco k temné lásce přidat nebo ubrat, nýbrž zvětšit či zpestřit svěžími barvami vlastní obraz nezachytitelné lásky v našich vlastních duších. Na chvíli stát na antarktickém kopci a vidět zapadat slunce a na chvíli zaslechnout temnou a tichou melodii, to je víra, která už nechce ztrácet čas diskutováním.
Příčí se mi užívat ta slova, diskutování, víra, Bůh, naděje a církev, neboť jsou příliš kontaminována událostmi, historií a současnými debatami. V temném oceánu nikdo nechce nikoho přesvědčovat, zavalit argumenty, chce se být ticho, ticho a být ponořen do naslouchání písně, do temných melodií, vlídných a živých a jásajících a plačících, ticho písně, které na chvíli přemůže diskutující s připravenými argumenty, názory, bonmoty a podporami, ticho, které zpochybní všechna jednoduchá řešení, jak nás ateistů tak nás věřících, neboť my všichni jsme tváře jen jednoho člověka, děti z jediné rodiny.
Ticho, které vyčistí mozek i srdce a připraví je k naslouchání, ticho bez předběžných pozic a představ bránění zákopů, bez důkazů existence Boha a bez důkazů, proč Bůh existovat nemůže. Píseň ticha, která proniká naši planetu a každý atom těl diskutujících, temná píseň lásky nemající nic společného s našimi konstrukcemi, zájmy, představami, ticho smrti, až bude jednou po bitvě a budeme věci vidět, jak jsou a ne skrze naše zájmy bohulibé i nebohulibé.
Dva moji kamarádi uvěřili v Boha v noci na poušti, na Sahaře, když byli sami, a nebylo to kvůli slovům a hluku argumentů. Nechci již nikoho o ničem přesvědčovat, chci naslouchat a být ponořen uvnitř, dýchat a vydechovat, nechat se prostoupit tím neviditelným světlem, neslyšnou písní a nehmotnou přítomností, kterou někdo posměšně, někdo neobratně a někdo s vírou ve své obrazy, aniž by přemýšlel nad obsahem, nazývá Duchem svatým, dechem svatým, přítomností, které je vše, co jsme my a mnohem víc.
V mnoha dětských encyklopediích jsme tak četli, mnohokrát jsme téma probírali na základních i středních školách, mnohokrát jsme jednotlivé detaily příběhu rozebírali na univerzitách, a to tak často, že nám zevšedněly a nebereme je, jak jsou, v jejich nahotě, blesku nepravděpodobnosti, nesamozřejmosti.
Ocitli jsme se zde nějak na Zemi, snad jako astronauti z nějakého jiného světa. Odkud jsme přišli, kdo nás vyrobil, nebo kdo vyrobil hmotu, že spolu se sluncem vyrobila nás, kdo vymyslel koloběh uhlíku a kdo zavěsil mraky na nebe a kdo způsobil, že nebe je ve dne modré a v noci černé?
Jsou dějiny našeho příběhu pusté a jedná se skutečně o jakousi slepou hru, ale slepou hru čeho? Hraje se ono vesmírné drama života člověka, naše selhání a hrdinství, zbabělost a sebeobětování, naše lásky a nenávisti v tomto universu mezi kulisami galaxií skutečně před prázdným sálem, bez jediného diváka v hledišti? Nebo jsme tak pyšní, že si myslíme, že nás přece někdo musí pozorovat, jako onen domýšlivec z Malého Prince?
Třináct miliard let galaxie vybuchovaly, hvězdy spalovaly vodík a pak se bortily do sebe, aby v průběhu výbuchů supernov chrlily do vznikajícího prostoru těžké prvky, čtyři miliardy let život na Zemi žil z anorganických látek, fotosyntetizoval, plazil, hloubil či vrtal, plaval, zahrabával se, prchal a pronásledoval.
Kolik milionů let pracky, tlapy a kopyta dusala po povrchu planety, kolik křídel vzlétlo, kolik květů vykvetlo, kolik hub uvolnilo mračna spor, kolik dlouhých desítek a stovek miliónů let v naprosté tichosti, bez jediného vysloveného slova život kypěl, rozmnožoval se, požíral a byl požírán, kolik bizarních a vonících a barevných květů vypučelo a zvadlo, kolik stromů vzrostlo a kolik orchidejí vykvetlo, aniž by jejich krása byla kýmkoli pozorována, obdivována, zachycena.
Kolik bzučení hmyzu, zpěvu, křiku, táhlého volání a podvečerního cvrčení hmyzu připravovalo předehru k prvnímu vyslovenému slovu. Kolik generací přešlo v nehmotném tichu, generace za generací, dál a dál, vznikání a zanikání, s jakým úsilím se život předával dál sporami, semeny, vajíčky a mláďaty.
Kolik linií živočichů se vzepjalo, množilo se a zanikalo, kolik skupin rostlin a zvířat zahynulo, aniž by za sebou zanechalo jediný otisk, jedinou vzpomínku na své bytí, jedinou poznámku do návštěvní knihy Země, než jsme přišli my, první člověk, který 13 miliard let dlouhé ticho ukončil prvním slovem.
Jak dlouhá musela být předehra hmoty, kolik eónů let musela být hmota tvořena, proměňována, formována, hnětena a otáčena jak na hrnčířském kruhu, než umožnila první živé buňce se pohnout a odlézt pryč vlastními silami, kolik eónů němého života, kolik dějství s rozličnými kulisami, klimatem, rozestavení kulis kontinentů na různých místech země se muselo odehrát, než do současného dějství přišel první herec.
Skoro už neslyšíme dunivou píseň vzmachu života, vlny, která se chce stát vědomou, ducha, který se rve s hmotou a touží – konečně! – prorazit na povrch, prodrat se do první myšlenky, prvního výkřiku, první modlitby, prvního slova, které bylo kdy člověkem na Zemi vysloveno.
Přišli jsme my lidé, kteří v tichu přemýšlíme a tomu všemu se divíme. Je jednoduché činit proroctví do minulosti a dokazovat, proč u nás rozum vzniknout musel, proč není nic přirozenější než vznik primátů, života, Země a vesmíru. Na všechno máme odpovědi, na všechno máme učená slova, na všechno máme popisky, mluvíme o habilínech a sapientech, o australopitécích a pěstních klínech a vše nám přijde přirozené, nutné, neproblematické a samozřejmé, je to tak a nemohlo to být jinak.
Přesto je naše existence nejnesamozřejmější věcí na světě.
