Zážitkové křesťanství

O něco problematičtější je, že to začíná platit i pro duchovní život: pokud z duchovní aktivity nemáme dobrý pocit, máme za to, že je někde chyba. Při svatých zpovědích se zpovídáme z toho, že mě modlitba nebaví, nechce se mi chodit do kostela, musím se dokonce do večerní modlitby nutit a podobně. Nemám z toho ten správný zážitek, pane faráři, stěžují si penitenti.

Pokud se mi nechce chodit do kostela, není to hřích, ale fakt. Podobně pokud se musím nutit do času večerní modlitby, není to hřích, ale fakt. V katolickém náboženství totiž primárně nejde o zážitek, jde o vztah, o rozhodnutí jít do vztahu, ať to stojí, co to stojí. Máme někdy dojem, že když nejednáme podle své přirozenosti a musíme se do věci nutit vůlí, je někde něco špatně. Vyčítáme si pak, že nežijeme v harmonii se sebou samým, velmi často své modlitby naprázdno odříkáme a pak jdeme spát, s otázkou, zda to vše má smysl.

A právě že má. Jsem velkým přítelem oddrmolených modliteb a bezmyšlenkově prožitých mší svatých a velmi si vážím všech modliteb, do kterých se člověk musí nutit. Jsem velkým přítelem růženců, i když se u nich pozdě večer usíná.

Možná je to s modlitbou trochu podobné situaci našich studentů: Po večerech studují, neboť se domnívají, že je to důležité. Občas se stane, že je učebnice zaujme natolik, že student přestane hlídat hodiny a najednou se zjistí, že jsou tři ráno. Stává se to, ale ne obvykle.

Obvykle se člověk do studia musí nutit a jistěže není v harmonii se sebou samým a jedná proti své přirozenosti. Jenomže to dělá, protože to má smysl! Každé ranní vstávání na budík je proti přirozenosti člověka. Když spolu milenci a snoubenci budou jen tehdy, když je to baví, vztah nemůže přežít. Pokud budou studenti studovat, jen když je to baví, nic se nenaučí. Pokud budou rodiče vychovávat děti, jen když je to těší, nikoho nevychovají. Pokud se křesťan modlí, jen když ho to emocionálně uspokojí, nikam se nedostane.

Pokud jsme my kněží tázáni novináři, co nám naše modlitba dává, odpovídáme zpravidla, že určité ztišení, klid, soustředění a že ve ztichlém a chladném kostele si odpočineme od vřavy dne. To si novináři rádi zapíší a otisknou, protože tomuhle rozumí. Pak ale z modlitby děláme jen jednu z možných meditací pro klid duše. Někdo cvičí jógu, někdo s nadějí po klidu duše použije marihuanu nebo si vezme prášek a někdo se zkrátka modlí.

Co nám ale modlitba skutečně dává? Každý z nás věřících si občas povzdechne, jak by byl život bez víry jednodušší, ne tak komplikovaný, přímočařejší, a máme v tom postřehu pravdu. Při modlitbě nejde ani o zážitek, ani o klid duše, nýbrž o rozhodnutí, o vztah.

Z tohoto důvodu trvá Katechismus na pravidelné nedělní mši svaté, pravidelné každodenní modlitbě a pravidelném přistupování ke svátostem. Chodit do kostela ve šťastných dobách, kdy se cítím naplněn zážitkem a kdy cítím Boží přítomnost na každém místě každou vteřinu a každý den, umí každý. Nechci se těmto stavům posmívat, emoce jsou darem Božím a Bohu díky za ně. Nedělní chození do kostela spojené s nepříjemným vstáváním, večerní modlitba ve chvíli, kdy mi to „nic nedává“, bezmyšlenkovité věnování času Bohu, to už každý neumí.

Tyto katechismové povinnosti jsou rámec, ocelová konstrukce řádu, obrněný transportér, který člověka převeze přes pouště do lepších časů. V zahradě se umí procházet každý, cesta přes poušť pro každého není. Ježíš ve svých četných diskusích s farizeji nikdy formu nezpochybnil, jen znovu a znovu zdůrazňoval, že pouhá forma není konec příběhu.

Nezážitkové křesťanství vyráží bránu do nebe. Ostatně není náhodou, že nejslavnější dílo katolické mystiky se nejmenuje Jasný den, nýbrž Temná noc.