Den sváteční

První tři dny vznikají domény, které budou v druhých třech dnech zaplněny věcmi a bytostmi. V prvním dni se odděluje světlo od tmy (a ve čtvrtém přijde velké světlo vládnoucí dni a malé světlo vládnoucí noci), ve druhém jsou odděleny vody pod klenbou od vod nad klenbou (a v pátém dni přijdou ptáci a ryby), ve třetím dni dojde k oddělení souše a vody a také, pravda, budou stvořeny zelené rostliny a ve dni šest přijdou na řadu živočichové spolu s člověkem...

V první kapitole Genesis Bůh třikrát žehná. První požehnání dostávají ptáci a ryby, druhé člověk a třetí šabat: žehnání přírody, politického života a náboženského života, požehnán bude život, vláda lidí a svatost.

Stvořením v šesti dnech totiž příběh Země nekončí. I sedmý den bude oddělen. Pro Boha je to poslední, sedmý den stvoření, ve kterém odpočine. Pro člověka to bude první den jeho existence ve vesmíru, neboť hned po té, co je šestého dne stvořen, přichází šabat. Den odpočinku bude svatý.

Slovo svatý je užito ve Starém Zákoně ve dvou významech: buď jako svatý čas, nebo jako svatý prostor. Poprvé je slyšíme právě ve zprávě o stvoření, sedmý den Bůh sám nazývá svatý. Pak se setkáváme se svatým prostorem ve vnitřní velesvatyni. Bůh sám je ale svatý. Šabat je tak prostorem, skrze který zahlédáme Boží svatost. Sváteční den, křesťanská neděle, je tak jakýsi kostel v čase.

V den odpočinku tak je z dobrých důvodů zakázáno pracovat. Ano, člověk je created, stvořený, a má být také creative, tvořící, kreativní, ale právě v den zasvěcený Bohu má spíše přijmout roli Božího díla, být pasivní, zakusit sám sebe jako stvořeného. Člověk má poodstoupit od svého tvoření i od přírody, vnímat jejich krásu, zakoušet na jeden den sám sebe spíše jako stvořeného než jako tvořícího, v odpočinku a pasivitě se zakoušet jako Boží dílo.

O šabatu se ruší veškeré hierarchické pořádky, odpočívají všichni, páni i sluhové, dokonce i tažná zvířata, člověk ani nemá kontrolovat síly přírody, všichni jsou si rovni a všichni svobodni.

Pokud jsou naše katolické kostely místem, které je nějak zvláštním způsobem vyhrazeno Bohu, místem, kde se většinou generace a často desítky generací našich předků modlily, prostor nějak více či zvláštněji zasvěcený Bohu, pak neděle má být oním kostelem v čase. Neděle má být nikoli posvátným geografickým prostorem, nýbrž posvátným prostorem v čase, místností, pokojem, který Bohu vyhrazujeme ve svém rychlém životaběhu.

V neděli tak člověk má rezignovat na svou lidskou kreativitu a zakoušet se jako výsledek Boží kreativity, nebo lépe, máme být otevřeni, připraveni, pro Boží tvorbu v nás. Věřící ve svůj posvátný den má být spíše připraven k naslouchání, nikoli k mluvení, má zakoušet spíše bytí než pracování.

Celý smysl věci je ale v tom, že Bůh po člověku nežádá, aby zcela přestal tvořit: práci, mluvení, kreativitě, tvorbě je vyhrazeno oněch šest předcházejících dní, jen tehdy totiž neděle dostává svůj smysl. Je symptomatické pro současný svět, že na jedné straně by se chtěl upracovat k smrti a na straně druhé by chtěl mít Vánoce každý den: to je právě to, co nejde.

Neděle je tak výsměchem veškerému workholismu, kdy přichází vědomí, že nežiji, abych pracoval, nýbrž pracuji, abych žil, nejsem zde na světě proto, abych se upracoval nebo na druhé straně ani ubavil k smrti. Vánoce si hluboce prožiji až po čtyřech týdnech adventu, krása Velikonoc je v čtyřiceti dnech postu a krása neděle v šesti dnech, které ji předchází.