Probouzení

Většinou myslíme na běžné, obyčejné, všední starosti. Můj život je neustálý zápas o probuzení, o to, abych každý pohled na mraky, každé zacvrčení hmyzu vnímal jako cosi posvátného. Připomínám si fakt vlastní smrti – a že nevím ani kam pak půjdu, ani odkud jsem přišel. Ani kdo jsem.

Sháníme se po běžných věcech, obchodech, hledáme, jakými dárky udělat radost druhému, kde sehnat spolehlivého opraváře, nebo kde je levnější benzín. Moc bych si přál, aby moje mysl byla především naplněna úžasem nad nepochopitelností světa, aby každý můj den byl svátečním dnem v pohádce.

Často se snažím se podívat sám na sebe z obrovské vzdálenosti, někde od Pluta, a všechny moje starosti a touhy se mi tím relativizují, skoro všechno, až na lásku, je směšné. Kdybych neudělal v životě nic, než se snažil probudit ze spánku všedních starostí sebe i moje blízké, umíral bych s pocitem, že to stálo za to.

Kde jsme se to, Pane Bože, ocitli, proč jsme a k čemu nás tu kdo stvořil? A smrt, co je za smrtí? Jak je možné, že všichni tvorové v den, kdy je jim určeno, odejdu dveřmi do jiného světa, a nechají tu jen schránku těla. Kam jdou? ale především – jak, to, že nad tím nepřemýšlíme? Jak to, že noviny píšou o tom, že poslanec používal neprávem služební telefon k soukromým hovorům nebo o tom, že jeden obchodní řetězec koupil druhý? Proč stále znovu a znovu nebušíme svými otázkami na dveře smyslu existence? Proč nad touto nejdůležitější ze všech otázek televize mlčí nebo se odpovídá úsměvem nebo přihlouplým vtipem?

Probudili jsme se. Zkoumáme svoje těla, vehikly genů, stroje z masa a kostí, zkoumáme hlavolam, který kdosi jiný pro nás vytvořil. Pomalu se učíme rozumět našim tělům, genomu, tomu neklidnému vlnícímu se oceánu, pomalu se učíme rozumět biochemickým reakcím uvnitř buňky, ve tkáních, jak pracují orgány a jak spolu zástupy armád buněk komunikují.

I zde bych měl každou vteřinu života žasnout nad nepochopitelností svého fungujícího těla, pokaždé, když se ráno probudím, pokaždé, když se večer propadám do sladkého nevědomí spánku, pokaždé, když jím, když se nadechnu, když cítím údery svého srdce, tyto chvíle mohu proměnit ve vděk a meditaci o promyšlenosti mého těla.

Připadám si jako dítě v polospánku, které se zmítá, a ze všech sil oslabené vůle se snaží probudit ke smyslu, probudit se z té podivné letargie všednosti, nových novinek, nových křížovek, nových seriálů, nových úkolů, a podívat se na sebe, svoje tělo, na okolní květiny a ptačí zpěv ne ani tak nově, jako spíš staře, tak jako kdysi, když jsem byl dítětem. Poletující motýl by mě měl přivést do radostného třeštění, a to že květina voní, by mě mělo opíjet. Starosti nejsou důležité, já žiji!

Kdybychom jeli se školní třídou na exkursi do nějakého vzdáleného koutu vesmíru, našli tam mimozemské bytosti, byli bychom pěkně přivítáni a tyto bytosti by nám svěřily, že podle všech poznatků, co mají k dispozici, povstaly samy kdysi dávno z hmoty své planety, možná, že bychom si pomysleli cosi o velmi posvátných, udivujících vlastnostech hmoty na jejich planetě. Je zřejmé, co chci říct. Ty neznámé bytosti jsme my.

Jak to, že šlapeme po hmotě naší Země tak neopatrně, tak sebevědomě, tak vševědoucně? Když se probírám prsty hroudou hlíny, uvědomuji si, že držím v ruce svatý předmět, vždyť toto jsem já, z něčeho takového jsem kdysi vznikl a v něco takového se moje tělo jednou promění. Tato hrst hlíny má v sobě neuvěřitelnou moc, může z ní vyrašit život. Nebo aspoň můžu s chvěním říct, že z ní kdysi ten život vyrašil, a osídlil Zemi.