Proč Bůh dopouští zlo? Víra jako protest

Pak se ale musím ptát, proč zahynuli lidé ve vlně tsunami v Thajsku v roce 2004 a v japonské katastrofě v roce 2011 a proč občas umírají malé děti na leukémii v našem světě a na hlad ve světě třetím – copak tomu Bůh nemohl zabránit?

Buď je Bůh všemohoucí, ale není milující, a je to jen bezvztahový Velký hodinář, zahálející Bůh, Velký inženýr, který kdysi stvořil svět, ale pak se z něj stáhl a o jeho osudy se již dále nezajímá. Nebo je Bůh milující ale bezmocný, Otec, který není všemohoucí, Bůh, který sice s láskou avšak bezmocně přihlíží lidskému umírání. Nebo není vůbec.

Určitý druh zla lze vysvětlit elegantně: zlo, které činím já. Neboť obrátíme-li jednu slavnou větu, „peklo je kdokoliv, jen ne ti druzí, tedy jsem to jen já sám“.[1] Ano, peklo je ve mně, píše Rémi Brague. Auschwitz i gulagy na Sibiři musel někdo naplánovat a postavit a nebyl to Bůh, nýbrž lidé. Při prohlídce koncentračních táborů člověk skutečně ztratí víru, ale ne víru v Boha, nýbrž v člověka. Jaké propasti se skrývají v duši každého z nás? Poselství Auschwitz je zřejmé: já, člověk, jsem toho schopen.

Je zvláštní, že otázku, proč je na světě zlo, kladou dnes ponejvíce ateisté: v Písmu svatém tuto otázku kladou největší postavy víry: Abrahám, Mojžíš a Jób[2]. Každý z nich se se zlem ve svém životaběhu v různých podobách střetl a jejich víra jim velela nevzdat se. Víru je možno definovat jako protest proti tomu, že svět, který není světem, který by měl být, víra je protestem proti všemu zlu na zemi, a náboženství mobilizací věřících proti zlu, do úsilí, ve které musí tajuplně Bůh i člověk spojit své síly. Víra je povolání k odpovědnosti, k odpovědi schopnosti, k tomu, aby člověk odpověděl Bohu.

Náboženství není opiem lidstva, výletem do iluzorního světa, drogou, která na chvíli dá zapomenout, křesťanství je přesným opakem, je skokem do tohoto světa, ponoření se do něj, je snahou žít teď a tady. Náboženství není morfiem proti bolestem, anestetikem proti večerním zprávám ze světa, naopak žádá nás, abychom, tak jako kdysi Jakob, bojovali s Bohem i s lidmi a abychom se nikdy nevzdali.[3] Optimismus je přesvědčení, že vše dobře dopadne. Naděje je víra, že <quote>já</quote> musím udělat vše co je v mých silách, aby to dobře dopadlo. Nemusíme být optimisté, ale nikdy se nesmíme vzdát naděje.[4]

Pokud ale Bůh není, a celá naše existence není nic než výslednicí slepých sil evoluce, přírody, kterou básnicky označujeme jako přírodu s krvavými tesáky a drápy, pak bychom možná mohli otázku obrátit: existence zla není problém, vždyť takto bychom se konec konců měli chovat. Je snadné si představit, že v Univerzu není morálka, jsou zde jen hvězdy a galaxie, mlčící, mrazivý svět, skladiště věcí, ve kterém vyhrává silnější a slabý trpí, a není zde důvod od nikoho očekávat spravedlnost.

Problémem je spíše existence dobra, proč skoro všude, kam se kolem sebe podíváme, vidíme dobrou vůli, nezištnou pomoc, laskavé zaopatření cizince či bezdomovce, pomoc chudobným a nemocným, darování krve člověku, kterého nikdy v životě neuvidím, příspěvky na dětskou onkologii či na zmírnění následků zemětřesení na Haiti. Jak to, že existuje dobro? Jak to, že přese všechno je v nás pořád ještě tolik lásky?

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

[1] Brague, R., (2011) O Bohu u křesťanů a o jednom nebo dvou dalších. CDK, Brno. p. 150
[2] Sacks, J., (2010) Exodus: The Book of Redemption. Covenant and Conversation. Oupress, Maggid Books and The Orthodox Union. New Milford, London, Jerusalem. p. 38
[3] volně podle Sacks, J., (2010) Exodus: The Book of Redemption. Covenant and Conversation. Oupress, Maggid Books and The Orthodox Union. New Milford, London, Jerusalem. p. 38
[4] Jonathan Sacks: http://www.chiefrabbi.org/ReadArtical.aspx?id=368