Hřích

Podle jiné definice je hřích nemoc duše, snad bychom mohli říct ztráta smyslu pro skutečnost. Choromyslný vidí ve světě věci, které nejsou a nevidí ty, které jsou. Nechápat již hřích a jeho opak, svatost, je funkční porucha, forma duchovního šílenství.“[1]

V tomto smyslu se můžeme ptát, proč že se Bůh v zahradě po pádu člověka a scéně s hadem Adama ptal „Adame kde jsi?“ Cožpak to vševědoucí Bůh nevěděl? ptají se rabínští žáci. Rabínova odpověď je ano, Bůh to věděl, ale Adam to nevěděl, člověk po hříchu totiž již sám neví, kde je, kde se nachází, člověk je ve zmatku a neví, kde je, hřích jej navede na dráhu, která nekončí v Bohu, a člověk již nemíří k Bohu, nýbrž směřuje sám k sobě. „Cor corvatum in seipsum – tak charakterizuje Augustin hříšného člověka, srdce obrácené samo k sobě.“[2]

Pokud bychom mluvili o tom, že hřích je urážkou Boha, pak leda v tom smyslu, že člověk poškozuje sám sebe, člověk dělá věci, které mu škodí, tak jako mají tendence k sebepoškozování choromyslní pacienti. „Hřešit, rozejít se s Bohem nebo škodit sám sobě je různými slovy řečeno jedno a totéž.“[3]

Hřích je situace marnotratného syna z evangelia, který odchází pryč z domu svého otce – a ať již půjde kamkoli, všechny směry jsou špatně, neboť půjde mimo Izrael. Bohu hřích neublíží, ublíží však člověku, a v podobenství o marnotratném synu je to výmluvně vykresleno obrazem syna, který by se rád živil luskami, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedal. Hřích tedy není získání nějakého dobra, které by Bůh vlastnil ale z nějakých podivných důvodů je člověku zakázal, vždyť Bůh sám je dobro, Bůh se nemůže nedávat.

V Bibli vidíme různé typy hříchů: proti sobě, Eva. Proti druhému, Kain. Určitou lhostejnost či neodpovědnost vůči ostatním lidem vidíme na příběhu Noeho. Konečně v příběhu babylonské věže vidíme snahu člověka vytvořit království bez Boha, polis, která by jak skleněným poklopem byla izolována od Boha, místem, kde bychom si mohli dělat, co chceme a žít pro sebe a podle svých nápadů. Totéž bude mnohem později chtít po Kristu i ďábel: nabízí mu celý světa a jeho království, snad i s možností konat v nabízeném světě dobro, ale za podmínky, že to bude bez Boha, za podmínky, že Ježíš padne na kolena a bude se ďáblu klanět.

Dráha člověka je narýsována již v prvních větách knihy Genesis: být obrazem Božím, zde člověk dostává úkol, povolání, má směrovat vzhůru k Bohu, být jeho obrazem, neboť láska člověka proměňuje v to, co nebo v koho, co miluje. V knize Leviticus se výzva opakuje „buďte svatí, neboť já, Hospodin, váš Bůh, jsem svatý.“ Před svatou zpovědí tedy základní otázka není dotaz po každodenních banalitách, nýbrž jednoduchý dotaz – kam míří můj život, kam směřuje moje životní cesta, kam kráčím?

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

[1] Evdokimov, P., (2002) Epochy duchovního života. Od pouštních otců do našich dnů. Centrum Aletti Velehrad-Roma, Olomouc, str. 64
[2] Spemann, R., Löw, R., (2004) Účelnost jako filosofický problém. Oikúmené, Praha, str. 81
[3] Brague, R., (2011) O Bohu u křesťanů a o jednom nebo dvou dalších. CDK, Brno. p. 145