Tetřev hlušec: Pták roku 2012 a opeřený „král Šumavy“
Tetřev je jedním z největších ptáků, které v naší přírodě můžete zastihnout. Zároveň i jeden z nejvzácnějších.
Česká společnost ornitologická vyhlásila tetřeva hlušce Ptákem roku 2012. Kolik jich u nás žije, není přesně známo. Podle odborníků kolem tří set, možná o pár desítek víc. Sem tam na ně můžete narazit v Beskydech, ale jediná trvalá populace tetřevů žije na Šumavě. Opravdu se jim tam daří, a to je také jeden z důvodů, proč se z tetřevů poslední dobou stávají mediální hvězdy.
Vydejme se za nimi do šumavských lesů! Ale tiše, abychom je zbytečně neplašili. Březen a duben jsou totiž časem tetřevího toku.
Jak vypadá prostředí, ve kterém je možné tetřevy zastihnout, nám prozradil Zdeněk Vermouzek, ředitel České společnosti ornitologické:
„Tetřev má velmi specifické nároky na prostředí a to je právě důvod, proč nežije nikde jinde než na Šumavě. On potřebuje velké rozlohy klidných lesů, strukturně hodně rozrůzněných. To znamená, že tam musí být bohatý podrost, zejména borůvky, které jsou pro něj důležitou potravní rostlinou. Potřebuje vysoké stromy, na kterých se ukrývá a na kterých třeba tráví noc. Potřebuje ale i otevřený prostor mezi těmi stromy, kde toká nebo kde může sbírat potravu. Potřebuje různé vývraty, mrtvé dřevo ležící na zemi, které je důležitým zdrojem živočišné potravy pro kuřata; tetřev je sice býložravý, ale malá kuřata se živí do značné míry živočišnou potravou, bohatou na bílkoviny. Takovýchto velmi rozrůzněných, dalo by se říci divokých lesů, už u nás nemáme mnoho.“
Pokud by někdo měl v přírodě to štěstí a na tetřeva narazil – poznal by ho?
„Já myslím, že tetřeva si není s čím splést. Tetřev je mohutný pták, veliký téměř jako krocan, černý, s výraznými poušky – to jsou takové červené kožní zduřeniny nad očima. Samce si rozhodně nikdo nesplete. Horší by to mohlo být se samičkou, která na rozdíl od samce je výrazně menší, hnědě kropenatě zbarvená, aby byla dobře maskovaná v terénu. Tam, pokud bychom neměli tu znalost, jak vypadá, by člověk mohl třeba na chviličku zaváhat, zejména pokud toho ptáka uvidí skutečně v přírodě divokého; to znamená – uvidí ho s největší pravděpodobností na zlomek vteřiny někam odlétat.“
Když se řekne „tetřev“, někomu se možná vybaví kniha ruského spisovatele Vitalije Biankiho Lesní noviny s obrázky malíře Antonína Pospíšila. Jsou na nich i tetřevi, mnohdy na sněhu. Jak jsou vůbec tetřevi uzpůsobeni pro život v extrémních podmínkách tuhé zimy?
„Hlavní oblastí výskytu tetřeva jsou severské tajgové lesy, které se podnebím dost blíží našim horským lesům, s dlouhou zimou, s vysokou sněhovou pokrývkou. Ti tetřevi skutečně jsou na to velice dobře vybavení. Kromě toho, že mají husté peří, které dobře izoluje a drží teplo, jim v chladném počasí dobře pomáhá i jejich samotná velikost, schopnost akumulovat teplo a přežívat ty chladné podmínky. Problém je s potravou, která je v takovémto prostředí velice vzácná. Tetřev se živí tou nejméně bohatou potravou, jehličím jehličnatých stromů, smrků a jedlí. Získat z takové chudé potravy dostatek energie na přežití zimy je téměř nemožné. Nicméně tetřev je na to velice dobře vybaven, má velice dlouhá slepá střeva, ve kterých žijí zvláštní mikroby, kteří pomáhají rozkládat potravu tak, aby ji tetřev mohl využít. Nicméně je to zimní období pro tetřevy těžké a zejména časté vyplašování v zimě vede k tomu, že ztrácejí víc energie, než jsou schopni získat a potom se stávají třeba snadnější kořistí nějakých predátorů. Takže v zimním období je skutečně potřeba, aby žili v území, kde neprobíhají lidské aktivity, kam nikdo nechodí, ani turisté, ani běžkaři, aby mohli přežít tak, jak jsou na to zvyklí.“
Právě teď v březnu a v dubnu přichází důležitá fáze v životě tetřevů, a to je tok. Tetřevi prý mají nějaká stálá tokaniště, kam se každé jaro vracejí?
„Je to přesně tak. Ta tokaniště bývají stálá třeba desítky let. Ale na druhou stranu mohou vznikat i nová a stará zase zanikat. Jsou tokaniště, která fungují třeba jenom jeden rok, potom se něco změní. Zejména pokud je tokaniště vzniklé třeba lidskou činností, nějakým lesnickým zásahem, při kterém se uvolní část porostu, to se tetřevům může líbit – dočasně, než zase paseka doroste nebo se osází. Potom už by takové místo nevyužívali.“
Jak vlastně probíhá tok tetřevů?
„To je věc, která je mnohokrát popsaná v literatuře, zejména té myslivecké, protože tetřev býval velmi ceněnou lovnou zvěří. Lovilo se jich poměrně hodně. U nás třeba ve 20. letech minulého století to bylo kolem tisíce tetřevů ročně. Ten tok, dalo by se říct, začíná už večer, kdy tetřev zalétává na svůj strom, na kterém nocuje. Krátce se ozve před setměním a to byla doba, kdy si lovec nebo dnes pozorovatel, fotograf to místo najde a zjistí, jestli tam tetřev je. Tomu se říká, že se ‚chodí na zábrk‘. Potom ráno před rozedněním se tam člověk zase vrací a jak se začíná rozednívat, tetřev se začíná ozývat. Nejdřív se ozývá v tom stromě nahoře, potom slétá dolů, přidávají se slepice, případně přiletí další kohouti. Může docházet i k nějakým víceméně ritualizovaným soubojům, a ten nejsilnější kohout z toho tokaniště se potom páří s těmi samičkami.“
S tokem tetřevů souvisí i jejich jméno. Proč je tetřev právě „hlušec“?
„Tetřev si v určité fázi toku, asi dvou, třívteřinové, zakryje kožními záhyby ušní otvory, takže se opravdu na malou chvilinku stává hluchým. Neslyší a zřejmě i méně vnímá, co se děje kolem něho. Právě ty 3 vteřiny je doba, kdy může lovec, pozorovatel nebo fotograf o dva, tři kroky přiskočit blíže k tetřevovi a potom zase čeká na další kolo toho hlasového projevu. A v té speciální fázi zase může o ty dva až tři kroky blíž.“
Jak už jsme říkali, tetřevi jsou opravdu mohutní ptáci. Tetřeví slepice jsou sice o něco menší než kohouti, ale málokoho asi překvapí, že tito ptáci hnízdí na zemi. Je to jeden z důvodů, proč jsou početní stavy tetřevů u nás tak nízké? Podle Zdeňka Vermouzka přirozená predace tetřevy neohrožuje. Problém nastává, když člověk svou činností usnadní ve zvýšené míře predátorům přístup do oblastí, kde tetřevi hnízdí a nebo tam proniká sám a tetřevy na hnízdech plaší.
Na závěr našeho povídání se Zdeňkem Vermouzkem bychom měli ještě jednou ve stručnosti shrnout, co vedlo Českou společnost ornitologickou k tomu, že vyhlásila ptákem roku 2012 právě tetřeva hlušce. Každému, kdo čte noviny, poslouchá rozhlas a nebo se dívá na televizi to ale musí být jasné. Nejde tu jen o tetřeva, ale také o šumavské lesy.
Říká na závěr svého povídání o tetřevech, ale nejen o nich, předseda České společnosti ornitologické Zdeněk Vermouzek. A k jeho slovům není třeba víc dodávat.
Vysíláno v Planetáriu č. 16/2012, 14. - 20. dubna.
Přepis: NEWTON Media, a.s., redakčně doplněno a upraveno.
Čtěte také:
Zástupcem ptačí říše pro rok 2012 se stal tetřev hlušec
Tetřev hlušec - pták roku 2012
Zdeněk Vermouzek, ředitel České společnosti ornitologické
