Bragg a Wilco vzkazují: Tohle je vaše země

Woody Guthrie, americký písničkář, bojovník za lidská práva a jeden z otců protestsongu, který se nejvíce proslavil v období velké hospodářské krize na přelomu 20. a 30. let, má kolem sebe téměř posvátnou auru – a to i téměř 50 let po své smrti. Jeho odkaz je natolik výrazný, že mu při určitém pohledu může i škodit. Přílišné mytizování odsává z většiny osobností živelnou energii a činí z nich polomrtvé exponáty v jakémsi myšleném muzeu oficiálně uznávaných tvůrců. Woody Guthrie byl a naštěstí ještě je natolik pevně sepjatý s nejširšími vrstvami lidí, že jeho odkaz je všechno jiné, jenom ne zteřelý.

Jedním z nejzásadnějších důkazů je opulentní třídílný projekt Mermaid Avenue (pojmenovaný podle brooklynské ulice, ve které Guthrie dlouhé roky žil), jehož poslední díl vyšel v dubnu letošního roku. Kolekce, kterou inicovala dcera písničkáře Nora Guthrie, vznikla v zásadě jednoduše – Guthrie byl natolik plodný autor, že mnohé jeho texty se za jeho života nikdy nedočkaly zhudebnění a anglický hudebník a politický aktivista Billy Bragg společně s alternativní americkou kapelou Wilco se rozhodli, že tenhle dluh splatí.

Woody Guthrie |foto: Public domain

Zaoceánská spolupráce začala v roce 1998, kdy vyšel první díl Mermaid Avenue, dvojka následovala o dva roky později a jak už bylo řečeno, vody nad obdivuhodným dílem se uzavřely před několika dny, kdy label Nonesuch vydal celý komplet doplněný o nový, třetí díl a dokumentární film Man In The Sand. Přestože jde o soubor, který může svojí rozsáhlostí vzbuzovat přehnaný respekt, není důvod k ostychu – Mermaid Avenue je kolekce určená především k běžnému poslechu, nejde o zhudebněnou encyklopedii.

Pokud ale na chvíli opustíme písně coby samostatně existující útvary, zjistíme, že určitý druh sdělení v sobě nesou i samotné zbývající dva vrcholy autorského trojúhelníku, kromě Woodyho tedy Billy Bragg a Wilco. Billy Bragg coby esenciální britský písničkář dokazuje, že vliv Woodyho na způsob, jakým folkoví hudebníci přemýšlejí, nezná ani umělecké, ani geografické hranice. Participace kapely Wilco zase dobře ilustruje, jak pružným a přesto přesvědčivým způsobem je možné skloubit staré s novým. Wilco a jejich frontman Jeff Tweedy mají pověst kapely, která zásadním způsobem posunula formát tradiční folkové nebo countryové písně a vsadila jej do rámce, který se svými okraji pohybuje v experimentální hudbě.

Wilco |foto: Stanislav Soukup

Jejich účinkování na kompilaci Mermaid Avenue, které nelze nazvat jinak než srdečným, tedy nabourává klasické stereotypy a vysílá jasný vzkaz: schopnost objevně experimentovat není podmíněná vytrháváním vlastních kořenů. K jádru věci: jak vlastně bez tří písní padesátiskladbová skládačka dopadla? Dovolme si ten luxus a nechme tuhle otázku nezodpovězenou – u některých počinů je jednoduše škoda plýtvat slovy. Hudba samotná nabízí tolik významů a čtení, že není nutné přidávat k nim ještě další.

Billy Bragg & Wilco – Mermaid Avenue: The Complete Sessions (Nonesuch, 2012)