Záhadný tanec vrubounů
Zvláštní chování brouka vrubouna posvátného vzbuzuje zájem lidí již po tisíciletí. Současní vědci zkoumali jeho schopnost přesné orientace, kterou projevuje, když cestuje se svojí kuličkou trusu do bezpečí.
Vruboun posvátný (Scarabaeus sacer) neboli skarabeus se těšil u starých Egypťanů velké úctě. Brouka ztotožňovali s bohem Cheprerem, jenž měl na starosti slunce během noci. Záleželo jen na Cheprerovi, jestli ráno slunce vyjde nad obzor nebo ne. Egypťané si zřejmě představovali, že se Cheprer lopotí se sluncem podobně jako se dřou vrubouni s kuličkou vyrobenou ze zvířecího trusu.
Vruboun najde trus čichem. Pro nás nevábná hmota broukovi voní jak prostřený stůl. Trusem se živí jak dospělí brouci, tak i jejich larvy. Třícentimetrový vruboun vytvaruje z trusu kuličku o hmotnosti asi 4 dkg a tu si odkutálí někam do ústraní. Hledá klidný kout, kde nehrozí, že mu budou z kořisti ujídat jiní vrubouni.
Cesta s kulatým zavazadlem
A proč si brouk dělá právě kuličku? Koule má ideální tvar – umožňuje vrubounům transportovat maximální množství trusu s vynaložením nejmenší námahy. Kuličku tlačí vruboun zadním a prostředním párem nohou. Předníma nohama se opírá o zem. Zvládne tak břemeno, které je 50x těžší než on sám. V širším příbuzenstvu vrubounů najdeme ještě větší siláky. Brouk lejnožrout druhu Onthophagus taurus odtlačí kuličku, která ho převyšuje hmotností více než 1000x.
Z velmi kvalitního, tedy velmi jemného trusu vytváří vruboun kuličku určenou pro budoucího potomka. Zahrabe ji do podzemní komůrky a upraví její tvar tak, že se podobá malé hrušce. Na špičku naklade samička jediné vajíčko. Larva, která se z něj vylíhne, má pak zásobárnu trusu sama pro sebe. Když se dost vykrmí, zakuklí se a nakonec se z kukly vyklube dospělý brouk. Ten se na začátku období dešťů vyhrabe z rozmoklé půdy a vydá se k nejbližšímu „voňavému“ prostřenému stolu. Zřejmě i tohle náhlé zjevování se vrubounů přispělo ke vzniku staroegyptských mýtů, spojujících brouka se sluneční bohem Cheprerem.
Brouk opředený záhadami
Mýty a zkazky kolovaly o vrubounech i v době celkem nedávné. Přírodovědci například věřili, že když vruboun narazí s kuličkou na těžko zdolatelnou překážku, povolá si na pomoc další vrubouny. Teprve francouzský entomolog Jean Henri Fabre v druhé polovině 19. století odhalil, že údajní „pomocníci“ jsou ve skutečnosti lupiči, kteří se snaží uzmout uvízlou kuličku jejímu právoplatnému majiteli.
Dnešní entomologové řeší jinou vrubouní záhadu. Celou cestu s kuličkou trusu vruboun couvá a navíc se dívá do země. Přitom však drží dokonale přímou linii. Nezatáčí, nekličkuje. Podle čeho se orientuje? Jak to, že se neodkloní?
Švédští a jihoafričtí biologové pod vedením Emily Bairdové zkoumali orientační smysl jihoafrického vrubouna Scarabaeus nigroaeneus. Všimli si, že když brouk dokončí práci na kuličce, vyleze na její vršek a rozhlíží se z něj. Točí se kolem dokola, jako kdyby tancoval. Pátrá po vhodném místě, kde by mohl kořist zahrabat a v klidu pak na ní hodovat. Jakmile si vruboun vybere cíl a stanoví správný kurz, sleze z kuličky, opře se do ní dvěma páry nohou a vyrazí na cestu. Nekouká napravo, nalevo a po lince jako narýsované podle pravítka putuje na vybranou lokalitu. Pryč od hromady trusu, pryč od zástupu konkurentů, kteří by mu kuličku rádi ukradli. Vruboun si hlídá, aby se s kuličkou zbytečně nedřel a putuje nejkratší cestou . Když náhodou narazí na překážku nebo snad ztratí nad kuličkou kontrolu, pokračuje po krátké přestávce bez nejmenší odchylky v původním směru přesunu. Předtím ale vyleze na vrcholek kuličky a znovu tam na chvíli tančí. Znamená to, že se vruboun během tance orientuje?
Orientační tance za svitu nebes
Pro orientaci vrubounů je klíčové světlo. Ve dne je to, v souladu se staroegyptskými mýty, svit slunce. V noci pomáhá vrubounovi svými paprsky měsíc. Vrubouni vnímají i polarizované světlo. Mohou tedy určit, kde se nachází slunce nebo měsíc i v případě, že je nebe zakryté mraky. Hledají snad při tanci na kuličce trusu právě tyhle „nebeské ukazatele“?
To se ukázalo v pokusech, při kterých vědci navedli vrubouna do uměle zbudovaného zakřiveného tunelu. Jakmile do něj brouk vlezl, neměl jinou možnost, než pokračovat v cestě. Přitom se dostával stále více ze správného kurzu. Většina vrubounů po chvíli zastavila a „zatančila“ si na kuličce. Poté provedli korekci a snažili se putovat původním směrem. V případě, že vědci brouka i s kuličkou otočili o 180°, zařadil vruboun po krátkém tanci na kuličce zpátečku, aby se dostal zpět na původní kurz. To však platilo jen v případě, že brouk viděl při tanci na nebe. Jakmile vědci vrubounovi výhled zakryli, brouk ztrátu správného kurzu nepostřehl. A naopak, pokud vědci pomocí zrcadla změnili zdánlivou polohu slunce na obloze, prováděl vruboun korekci směru, i když se z něj vůbec neodchýlil.
Výsledky pozorování, jejichž výsledky otiskl časopis PLoS ONE, hovoří celkem jednoznačně.
Vrubouni se orientují podle nebeských těles a jejich světla. Svůj kurz si neustále kontrolují a když z něj z jakéhokoli důvodu sejdou, rychle se zorientují během krátkého tance na vrcholku kuličky.
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
