Tajuplná saola (+VIDEO)
Jsou různá výročí, která stojí za to připomenout. Některá oslavují události před několika stoletími, jiná se „spokojí“ s desetiletími. Z tohoto pohledu je naše výročí docela „mladé“ – teprve dvacetileté, přesto stojí za to ho připomenout.
Řekneme-li saola, mám takový dojem, že pro většinu posluchačů bude tento termín neznámý, a to přesto, že v Meteoru už o něm byla několikrát řeč. A moc to asi nevylepšíme ani anglickým názvem Vu Quang či vědeckým latinským pojmenováním Pseudoryx nghetinhensis, na kterém si trochu „polámeme“ jazyk. A tak začněme úvodním konstatováním, že naším dnešním „oslavencem“ je živočich, savec, středně velký sudokopytník, vědecky popsaný právě před 20 lety v roce 1992. A co je na saole tak zajímavého, že stojí za to její dvacetileté „narozeniny“ připomenout? Vždyť určitě není jediná, stejné výročí bychom jistě našli i u mnoha dalších nových druhů živočichů či rostlin. Jenže saola není jen tak obyčejný nový druh, do jisté míry je to symbol, který – s nadsázkou řečeno – odstartoval novou éru v poznávání velkých savců, resp. kopytníků.
Vše už bylo objeveno?
Ke konci druhé poloviny 20. století převažovalo mínění, že „lidstvo“ už všechny velké savce v podstatě zná. Po roce 1950 bylo sice popsáno několik nových druhů kopytníků či kytovců (např. nahur Schaeferův, muntžak žlutý, gazela jemenská, prase floreské či sviňucha kalifornská a několik vorvaňovců), ale ve většině případů šlo o výsledky „taxonomických hrátek“, kdy formy dříve rozlišované jako poddruhy byly „povýšeny“ na druhy. Případně o tzv. kryptické (skryté) druhy, kdy se jeden původní druh rozpadl na dva velmi podobné (u netopýrů známe obdobný „rozpad“ netopýra vousatého na tři druhy – kromě původního i netopýr Brandtův a netopýr alkathoe). Tedy s jistým zjednodušením řečeno, ve skutečnosti kvalitativně nic nového.
Kde byla saola objevena?
Pak se ale zjevila, nebo lépe řečeno pro civilizovaný svět byla objevena, saola. Zcela nový, do té doby vědecké branži neznámý kopytník, nepodobný žádnému z dosud známých žijících zvířat. Jeho objev má celou řadu zajímavých okolností a tak nebude na škodu se s jeho historií blíže seznámit. Nejdříve si odpovězme na otázku „kde?“. Naše pozornost bude zaměřena na oblast někdejší francouzské Indočíny, tedy území Vietnamu, Laosu a Kambodží, které bylo po dlouhá desetiletí sužována válečnými událostmi. Je nasnadě, že mezi bomby, rakety, napalm či jiné podobné vymoženosti 20. století se přírodovědci moc nehrnuli, a tak po dlouhá desetiletí zůstával tento kout jihovýchodní Asie stranou zájmu. V případě saoly se budeme pohybovat v Annamitském pohoří, úzkém pásemném horstvu, které se na vzdálenost více než 600 km táhne na pomezí Vietnamu a Laosu. Je obtížně přístupné, nejvyšší vrcholy se sráznými svahy sahají až do výšky přes 2000 m a velkou část pokrývá obtížně přístupný tropický les. Svou roli sehrávají i klimatické podmínky – necelou polovinu roku (od května do září) skrápějí silné monzunové deště, což přístupnost oblasti ještě zhoršuje. Máme tedy přinejmenším tři pádné důvody – dlouhotrvající válečné události, obtížný terén a nehostinné klima –, proč se domovině saoly výzkumníci dlouho vyhýbali.
Zvětšit mapu oblasti v níž byla saola nalezena
Kdy byla saola objevena?
Je nesporné, že pro domorodé obyvatele saola nebyla neznámým tajemným tvorem už dávno před tím, než v květnu 1992 dorazila do vesnice Kin Quang skupina vietnamských vědců z hanojského Lesnického výzkumného ústavu vedená Vu Van Dungen. Jejich hlavním úkolem bylo zmapovat přírodní poměry území budoucí rezervace. Kromě terénu věnovali výzkumníci pozornost i domorodým lovcům, v jejichž příbytcích nalezli řadu zajímavých trofejí známých druhů, ale v jednom případě narazili na rohy nezvykle dlouhé (asi půl metru), hladké a rovné, jen tvarované do mírného oblouku. Kdyby na něco podobného přišli v Africe, zcela jistě by je přiřkli některému z přímorožců, ale v jihovýchodní Asii žádný kopytník s takovými rohy známý nebyl. Posléze se podařilo najít i další podobné trofeje (některé i s částí lebky) a začalo být jisté, že se schyluje k „senzaci“ – k objevu zcela nového druhu většího kopytníka.
Objev dávno známého
Zde udělejme malou metodickou odbočku. Povšimněme si, že první, co v tomto případě přineslo úspěch, nebyly úmorné expedice do neprostupných pralesních houštin, ale seznámení s tím, co se objevuje v rejstříku místních lovců. Ostatně i později byla řada nových druhů objevena třeba na tržištích. A abychom se alespoň na chvilku přenesli k nám, známý český zoolog prof. Antonín Frič, žijící na přelomu 19. a 20. století získával např. cenné údaje o ichtyofauně Vltavy pravidelnými návštěvami pražského rybího trhu (mihule mořská, mihule říční, losos aj.). Pro začínající adepty zoologie z toho plyne důležité poučení – místní obyvatelstvo, ať již ve středních Čechách nebo v indočínských pralesech, či kdekoli jinde na planetě, zpravidla zná přírodu své domoviny dokonale, a tak je jedině ku prospěchu věci v maximální míře „vytěžit“ i podobné, zdánlivě neodborné (laické) zdroje.
Ale vraťme se zpět k saole či Sao La, jak je nazývána v místním jazyce. Záhy poté, co byly objeveny rohy neznámého kopytníka, se svět prostřednictvím krátké zprávy v Bulletinu WWW poprvé dozvěděl o existenci tajemného tvora. Když ve druhé polovině roku se do stejných míst vydala další výprava, podařilo se nashromáždit nejen několik desítek rohů (mimo jiné i na laoské straně Annamitského pohoří), ale i kompletní kůži, která vydala první svědectví o tom, jak saola ve skutečnosti vypadá.
První viděná saola
Pak už události dostaly rychlý spád a v červnu 1993 vyšel v prestižním britském časopise Nature odborný článek s popisem nového druhu. Bylo mu „přiděleno“ rodové vědecké jméno Pseudoryx (s ohledem na podobnost s přímorožci) a druhové jméno nghetinhensis, které je odvozené od původního názvu provincie (Nhghe Tinh), kde byla saola nalezena. V této souvislosti si tedy musíme trochu „udělat pořádek“ ve výročích – letos v květnu skutečně uplyne 20 let od doby, kdy existence saoly začala nabývat konkrétní kontury, nicméně formálně jako nový druh oslaví dvacetileté narozeniny až o rok později (1993). Někdy i do zoologického bádání jakoby zasáhla vyšší prozřetelnost – jak jinak popsat skutečnost, že tři dny poté, kdy vyšel zmíněný článek s popisem druhu, byla chycena první živá saola. Šlo asi o půlroční mládě, které bylo převezeno do Hanoje a zde po dvou měsících uhynulo.
První objevená saola v reportáži ITN z roku 1994 (Eng)
Přestože objevení nového druhu velkého savce na sklonku 20. století logicky přivedlo do inkriminovaného regionu více výzkumníků, v poznání saoly se to nijak výrazně neodrazilo. Čas od času se podařilo chytit několik málo dalších jedinců (včetně jednoho dospělého kusu), ale doba jejich přižití v zajetí byla velice krátká, až nakonec vietnamská vláda další pokusy o odchyt zakázala. Z roku 1998 pochází první fotografie saoly z volné přírody pořízená „fotopastí“. Poslední živá saola byla údajně chycena v r. 2010 v Laosu a v zajetí také nepřežila ani týden. A pokud jde o způsob života, doslova střípky poznatků dávající zatím neúplnou mozaiku, rovněž většinou pocházejí od domorodých lovců. Zdá se, že saola žije spíše samotářsky, výjimečně v malých skupinách 2–3 zvířat. Živí se okusováním letorostů pralesních dřevin, v oblibě má i listy aromatických áronovitých rostlin. Po říji v srpnu až listopadu samice rodí zpravidla jediné mládě koncem doby sucha či na počátku období dešťů (duben až červen). Povětšinou se zdržuje ve výškovém rozmezí 500–800 m n. m. Zatím nic nenaznačuje tomu, že by žila jinde než v Annamitském pohoří.
Vzhled saoly
Už jsme se dostali téměř na konec našeho příběhu a přitom si vlastně ani neřekli, jak saola vůbec vypadá, tedy mimo již popsané rohy. Její podsaditá postava je dlouhá okolo půldruhého metru a necelý metr vysoká (v kohoutku, tj. zhruba v místě, kde hřbet přechází v krk). Hmotnost dospělých zvířat se pohybuje mezi 80–100 kg. Silný krk nese výrazně trojúhelníkovitou hlavu, na níž mají obě pohlaví rohy, u základu silné a zakončené ostrou špicí. Nápadným znakem jsou neobyčejně velké předoční žlázy. Zbarvení krátké přiléhavé srsti (1,5–2,5 cm) je nenápadné a v přítmí tropického lesa se téměř ztrácí – na většině těla převažuje sytě kaštanový až hnědočerný odstín, jen na hlavě, krku a v okolí řitního otvoru je několik bílých skvrn.
Příbuzní saoly
Co výzkumníky od počátku trápilo stejně intenzivně jako hledání základních informací o početnosti a způsobu života, byly příbuzenské vztahy saoly k jiných druhům či skupinám kopytníků. Do řešení problému se postupně zapojovaly nejrůznější kapacity zkoumající morfologické a posléze zejména molekulární znaky. Jejich názory měly společného jmenovatele – jde bezpochyby o vývojově starobylý druh čeledi turovitých, ale při hledání nejbližších příbuzných už se jejich pohledy lišily a ve spektru možností se objevovali africké pralesní antilopy bongo či chocholatky, přímorožci či dokonce kamzíci. Nakonec vše ukazuje – s pomocí molekulární genetiky – na vcelku logický konec: ukázalo se, že nejbližším příbuzným je nilgau, statná antilopa z Přední Indie. Při určitém zjednodušení můžeme tedy saolu označit za pralesní druh antilopy. Ale ponechme si zadní vrátka tím, že řekneme „zatím“, neboť kdo ví, co se ještě podaří najít o druhu, kterému je „teprve 20 let“.
Závěrem se vraťme k počátku našeho povídání. Uvedli jsme ho mimo jiné konstatováním, že „objevení“ saoly odstartovalo novou éru v poznávání velkých savců. Nebyla to pouze řečnická nadsázka – jenom v jihovýchodní Asii „spatřily“ světlo světa následně muntžak obrovský (Megamuntiacus vuquangesis, 1994) a muntžak černý (Muntiacus truonsonensis, 1997) oba rovněž z Annamitského pohoří či muntžak listový (M. putaoensis, 1999) z Barmy a Indie. Na seznamu nových druhů savců popsaných od přelomu tisíciletí najdeme i nový druh lenochoda, kančila, pekari i několik kytovců. V nebývalé míře přibývají nové druhy u menších forem savců, jako letounů (= netopýrů), hlodavců, hmyzožravců či vačnatců. Moderní taxonomie, zejména molekulární, dnes uhání mílovými kroky kupředu a mění mnohé představy o příbuzenských vztazích druhů či skupin vžitých po desítky let či století. Ale to by bylo dlouhé povídání daleko za rámcem našeho „saolího“ jubilea.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
