Minulost a přítomnost arménské menšiny v Turecku

Tedy alespoň oficiálně. Arménie nemůže Turecku zapomenout, co se stalo s arménským obyvatelstvem na počátku 20. století. Tedy násilné přesuny a také vraždění civilistů a Turci zase nechtějí přiznat, že šlo o plánovanou akci, která je často označována za genocidu. Pro oba národy jde o stále velmi ožehavé téma.

Národnostní menšina

Dnes žije v Turecku podle oficiálních údajů až 70 000 Arménů. I když se nejedná o menšinu příliš početnou, je vedle Kurdů tou nejhlasitější a nevýraznější. Podle historiků žilo na území Osmanské říše před první světovou válkou na milion a půl lidí s arménskými kořeny a většina z nich byla úspěšnými obchodníky a řemeslníky, které osmanští sultáni po staletí podporovali, mimo jiné i ve výstavbě kostelů, škol a celých vesnic.

Změna ale nastala koncem 19. století. V době velmi nejisté, kdy význam Osmanů slábl a kdy se hospodářské neúspěchy často sváděly na odlišné skupiny lidí, mimo jiné i na Armény. Vše vyvrcholilo tzv. arménskou genocidou, během které mělo zahynout až milion a půl lidí. Téma genocidy je zřejmě největším problémem dnešních vzájemných turecko-arménských vztahů. Už roky se obě země přetahují o název těchto událostí, ke kterým nepochybně došlo, které si ale obě strany vysvětlují jinak.

Ostrov Akdamar - jedno z míst s dochovanými arménskými památkami|foto: Creative Commons Attribution-NoDerivs 2.0 Generic, iri skh

Arméni se drží vysokého čísla obětí a požadují po svém sousedovi uznání tohoto činu a omluvu. Turci naopak viní Armény z překrucování dat a bojí se toho, že pokud jejich vláda genocidu uzná, budou přicházet další a další nároky, například ve formě finančního odškodnění.

Arméni v Turecku dnes

Arméni v historii obývali východní území dnešního Turecka, tedy oblast v blízkosti dnešní Arménie. Tam už byste ale dnes mnoho Arménů nenašli. Možná pár rodin, které ví, že byly původně arménské, a tedy křesťanské, ale zároveň dodávají, že jejich předkové se své identity vzdali kvůli tomu, aby si zachovali vlastní životy a nemusely podlehnout pronásledování či vystěhování. Nejvíc Arménů dnes žije v Istanbulu a blízkém okolí, kde také působí několik arménských kostelů a pro tuto menšinu jsou zde otevřeny také školy.

Zajímavé je, že v současnosti v Turecku žijí také tisíce ilegálních arménských přistěhovalců. Stěhují se převážně do Istanbulu za prací a většinou jde o ženy, které pomáhají v tureckých domácnostech nebo se starají o děti a staré lidi. Tento problém turecká vláda dlouhodobě potichu sleduje a nelegální pracovníky toleruje. Už několikrát se ale právě kvůli nárokům arménské strany o uznání genocidy i toto téma otevřelo a Turecko pohrozilo vyhoštěním těchto lidí zpět do své domoviny.

Arménské památky

Památník genocidy je pro Armény nesmírně důležitým místem|foto: Pavel Polák

Po Arménech zbyly v zemi stovky památek. Opuštěné a zchátralé kostely, kaple a celé chrámové komplexy ve východním Turecku jsou připomínkou toho, že právě tam, v horských oblastech i v blízkosti velkých měst, kdysi žily ony statisíce lidí odlišujících se od většinové populace řečí, náboženstvím a kulturou.

Zásluhou arménských organizací a i pod nátlakem mezinárodního dění ale v posledních letech tyto památky ožívají. Turecko sice stále čelí velké kritice pro svůj přístup k menšinám, které nemají stejná práva jako muslimští turečtí občané, ale alespoň částečně se věci mění k lepšímu. Menšiny dostávají zpět svůj majetek, turecký stát a města se finančně podílejí na rekonstrukcích poničených objektů a povolují praktikování svátků a tradic.

V případě Arménů jde hlavně o obnovu kdysi významných kostelů, které bývaly centrem nejen náboženského života, ale také střediskem kultury, umění a vzdělání. Mezi taková znovuotevřená místa patří hlavně kostel Svatého Kříže na ostrově Akdamar uprostřed jezera Van. Na zahájení provozu tohoto chrámu, který stojí na naprosto unikátním místě, kam se dá dostat jen po vodě, arménská komunita netrpělivě čekala.

Okolí východotureckého jezera Van|foto: Creative Commons Attribution 2.0 Generic, Sky 06

Pomalými kroky vpřed

Nejenže se k němu váží legendy z arménské historie, ale poprvé po 95 letech se zde sloužila arménská bohoslužba. Okolo stavby ale i tentokrát vzniklo několik roztržek. Turecké úřady například zdržovaly umístění symbolického kříže na věž kostela a Arméni, kteří chtěli na událost roku ze své země přijet, museli cestovat přes sousední Gruzii, protože hranice mezi Tureckem a Arménií zůstává uzavřená.

I když to ještě před několika lety mohlo vypadat tak, že po Arménech v Turecku nezůstanou žádné stopy, dnes je vše jinak. Lidé s arménským původem jsou hrdí na svou minulost, bojují za svá práva a částečně jsou ve svých snahách úspěšní. I když Turecko slibuje stále více pro své menšiny, k dosažení plné spokojenosti je ještě čeká dlouhá cesta.