Je nadaná. Bez asistentky by se ale na gymnáziu v Krumlově neobešla

9. červenec 2012

Nevidomí studenti se musejí snažit víc než ostatní, aby udrželi krok se svými spolužáky. Obvykle proto chodí do speciální školy. Šestnáctiletá Josefína Kolářová se rozhodla jinak a studuje už druhým rokem gymnázium v Českém Krumlově. O tom, že to není lehké, není sporu. Stačí však především dobrá vůle.

Josefína čeká na písemný test z fyziky. List papíru s braillovým písmem pomalu opouští speciální tiskárnu, kterou pořídila škola. Úkol připravil učitel, ale tiskárnu obsluhuje asistentka, která Josefíně pomáhá v hodině i o přestávkách. Než Josefína nastoupila do školy, prošli všichni spolužáci kurzem, aby věděli, jak mají k nevidomé dívce přistupovat.

„Díky kurzu vím, že s ní můžu mluvit jako s normálním člověkem. Říct jí, s kým mluví a že vedle ní sedí Martin,“ vysvětluje jeden ze spolužáků, který kurzem prošel.

Jak se cítil, když zjistil, že bude mít ve třídě nevidomou dívku? „Měl jsem strach, že nás to bude různě omezovat, že nebudeme jezdit na výlety,“ přiznává Martin. „Nakonec s námi Josefína byla i na výletě v Prachovských skalách,“ dodává.

Diskotéky a oblečení ji nezajímá

S nevidomou dívkou, která se také špatně pohybuje, sedí v lavici Romana Rašmanová. Je asistentkou pedagoga, a tak Josefíně přepisuje poznámky do braillova písma, dovysvětluje látku a také třeba to, čemu se právě spolužáci smějí nebo kdo přichází po zaťukání do třídy. Některé hodiny Josefína zvládá sama. Například angličtinu.
„Vycítil jsem, že je chytrá dost a že na to má,“ říká učitel Geert van Overloop. „Nikdy jsem neslyšel, že by si žáci stěžovali a hodina trpěla proto, že je v ní Josefka. Žáci mají pochopení,“ domnívá se.
Držet krok se spolužáky nejenom ve výuce je pro Josefínu těžké. Náctileté spolužačky o přestávkách řeší kluky, diskotéky a co si vezmou zítra na sebe. To nevidomou Josefínu téměř nezajímá.

Staly se z nás kamarádky, říká asistentka

„Spíš děláme společné cvičení ve skupinách. Většinou rozumím, a když ne, tak se zeptám holek. Jsou tu až na pár lidí všichni fajn, a to i profesoři. Líbí se mi tu a nechtěla bych měnit,“ popisuje Josefína.
„Jsem Josefčinýma očima. Dlouho nám trvalo, než jsme se poznaly a sladily, protože svěřenec by měl mít důvěru ve svou asistentku,“ nastiňuje Romana Rašmanová. „Staly se z nás kamarádky, víme, co od sebe očekávat. To je nejdůležitější,“ tvrdí.

Bez asistentky by Josefína českokrumlovské gymnázium studovat nemohla. Je sice nadaná, ale neudržela by krok a učitelé by se jí nemohli věnovat tak, jak potřebuje. Plat asistentky hradí ze dvou třetin stát, zbytek rodiče. Ročně je to téměř 80 tisíc. Josefína však může být klidná. Na příští rok se rodičům podařilo sehnat sponzorský dar.

autor: Romana Kostohryzová
Spustit audio