Pavel Polák: O pravé evropské exotice

Vzpomínám si na starou prodavačku rýže, která seděla na rohu jedné z hanojských ulic. Uvařenou rýži hrnkem odměřovala kolemjdoucím zákazníkům.

Kromě nich se u ní skláněli také západní turisté. O rýži pochopitelně zájem neměli. Chtěli si tu starou ženu jenom vyfotit. Chtěli pravou asijskou nebo vietnamskou exotiku.

Nebo si také vzpomínám na beduína, který měl hlavu zahalenou šátky a který dřepěl vedle svého velblouda u jedné silnice v Jordánsku. Škvírou mezi šátky pozoroval turisty, kteří se kolem něj rojili – pochopitelně s fotoaparátem v ruce.

Přiznám se, že také rád fotím. Ale nikdy mě nenapadlo, co si o mně nebo o nás myslí ti, které ve vzdálené nebo přímo daleké cizině fotíme, co si o nás myslí ta prodavačka rýže nebo ten beduín s velbloudem. Upřímně řečeno, začal jsem o tom přemýšlet až na jaře letošního roku v Alpách, když jsem nastoupil do kabiny lanové dráhy směrem k jednomu z tamějších vrcholků.

Mezi dvaceti cestujícími jsem byl jediný, kdo měl na nohou přezkáče a v ruce lyže a hůlky. Ostatní – k mému překvapení – byli totiž účastníci zájezdu z Indie. Teple oblečení, protože nahoře byla zima a sníh. A pochopitelně s foťáky v ruce. Asi tušíte, co následovalo.

Jízda nahoru trvala asi patnáct minut, během kterých se všichni Indové se mnou několikrát vyfotili. Opravdu jsem si připadal dost exoticky. Připadal jsem si jako prodavačka rýže z Hanoje a beduín z Jordánska dohromady.

Přitom jsem se těm indickým turistům vůbec, ale vůbec nedivil. Koneckonců i oni si chtějí přivést domů kus nějaké exotiky. Té pravé evropské.