Bobby Womack: Reunion rytmu a duše

Bobby Womack je legendou černé hudby už od sedmé dekády minulého století a přes četné zdravotní komplikace legendou stále žijící. Těžko říct, jak dlouho ještě – deska The Bravest Man In The Universe ale nepůsobí ani jako rozloučení se dříve signifikantního hlasu s hudbou, ani jako snaha vyrovnat se s aktuálními trendy. Bez dalších fatalistických soudů a osudových odhadů zůstává jasné jedno – Bobby Womack se po delší odmlce prostě rozhodl natočit další desku.

The Bravest Man In The Universe se ovšem přesto určitým způsobem vymyká z více jak dvou desítek studiových alb, která stihl Bobby Womack za více než 50 let své hudební existence vytvořit. Pro tvůrce, jehož život do značné míry kopíroval vývoj černé pop-music druhé poloviny 20. století, od přerodu religiózního gospelu k profánnímu soulu přes rokenrolové poblouznění a fúzi s funkem až po koketování s hip hopem a hostování v komiksové kapele Gorillaz, postrádá pomyslné završení kariéry pachuť ohlížení se. Snad jen ve skladbě Whatever Happened to the Times se dočkáme výraznějšího lamentu nad během času; jinde se Womack nevzdaluje z klasického soulového diskursu romantických kontemplací nad údělem člověka.

Deska ale rozhodně nezní stejně archaicky (či nadčasově) jako přehršle témat podávaných Bobbyho chraplavým barytonem – zcela současný zvuk akcentující hloubku subbasů má na svědomí Damon Albarn, který už s Womackem dělal ve zmíněných Gorillaz, a Richard Russell, šéf labelu XL Recordings, kde deska vyšla. Nelze se tak ubránit srovnání s jiným básníkem černé duše, loni zesnulým Gillem Scottem Heronem, jehož hlas se ostatně objeví v úvodu jedné ze skladeb desky.

Bobby Womack – The Bravest Man in the Universe |foto: XL Recordings

Heronův finální opus I'm New Here vznikal podobným způsobem, za vydatné producentské účasti Richarda Russella, který se poměrně decentním způsobem snažil obalit beatnikovu zpověď do elektronického zvukového hávu. Ve výsledku však, stejně jako u Womackova The Bravest Man in the Universe, nešlo o nějakou nutnou aktualizaci pro přijetí současností. Heronův, stejně jako Womackův hlas je relevantní bez ohledu na zvuk – a ten, přestože zaujímá u druhého jmenovaného nosnější funkci než u Heronových mluvených elegií, musí být stále jen v závěsu.

A tak, přestože se to zdálo být naopak, je to statečný bard Bobby Womack, který uvádí revitalizační snahy pánů Albarna a Russella v život. V jedné ze skladeb zpívá Womack, že „když zůstáváš moc dlouho na slunci, snažíš se pak najít stín, kde se budeš konečně cítit jako doma“. Nabízela by se poněkud levně působící analogie s životním hledáním samotného Bobbyho Womacka, které by teď mělo být takříkajíc s úlevou u konce – nebýt toho, že Bobby Womack už dávno hledat nemusí. Našel se v době, kdy ti, kdo ho dnes chtějí znovu objevovat, ještě sami tápali.

Bobby Womack – The Bravest Man in the Universe (XL Recordings, 2012)