Alexandra Berkova - "Svět je útulný, jak vojenská světnice"

Host (Alexandra Berková): Dobrý den.

Moderátor (Naděžda Hávová): Když jsem vám minulý týden volala a zvala jsem vás právě na dnešek, tak jste se do telefonu smála a říkala jste: Na MDŽ, to je tedy hezké. Přiznám se, že mě vůbec nenapadlo, že 8. březen je právě MDŽ. Jak vzpomínáte na Mezinárodní den žen? S hořkým úsměvem?

Host (Alexandra Berková): Ani ne tak s hořkým, protože když se slavíval, tak já jsem vlastně za toho totáče byla ještě dítě, takže jsem to neabsolvovala na pracovištích, ale vím, že to byl takový svátek, kdy ženy dostaly karafiát nebo mejdlo nebo obojí a muži se opili.

Moderátor (Naděžda Hávová): Je vůbec potřeba, aby byl Mezinárodní den žen prohlášen za významný den?

Host (Alexandra Berková): No asi jo, ale to nebude věc naší republiky. Já jsem se pokoušela na to podívat do dějin dělnického hnutí, tam jsem to ...

Moderátor (Vladimír Kroc): Ostatně píšete o tom dnes v Lidových novinách.

Host (Alexandra Berková): No právě, právě, tam jsem nenašla přesný datum, ale v podstatě je to svátek, kdy ženy v americké textilce, mám dojem, vyšly do ulic, aby bojovaly za lepší pracovní podmínky a vyšší mzdu a tak dále a to je naprosto legitimní, solidní a nic proti tomu. Jenom mám takovej dojem, že bychom už měli snad mentálně bejt, my tady v srdci Evropy, trochu dál a už by to měla bejt samozřejmost. A za druhý bych to tolik nespojovala s tím pohlavím, to znamená, že dějiny dělnického hnutí a ostatní záležitosti se týkají zneužívání moci, pokud vím, a tady ty svátky pohlaví by se mi víc líbily, kdyby byly svátky matek, svátky otců a tak dál.

Moderátor (Vladimír Kroc): Co ale má dělat žena, která není matkou? To by neměla vlastně svůj svátek. Já o tom mluvím jenom proto, že shodou okolností dnes máme vaše téma na téma Mezinárodního dne žen, takže posloucháme různé pohledy a názory na ten svátek.

Host (Alexandra Berková): No, co má dělat žena, která není matkou?

Moderátor (Vladimír Kroc): Nezměnila jste svátek matek?

Host (Alexandra Berková): Vyrovnat se s tím, vždyť žen je víc než mužů na světě a muži jsou vládnoucí minorita a proč má s blazeovanou nadřazeností vládnoucí minorita dávat karafiát a mejdlo podřízené majoritě, že jo, takže žena, která není matkou prostě není matkou a tím to zvadlo. Já jsem sice matka, ale zase třeba nejsem horník, takže zase nemám jinej svátek horníků a tak.

Moderátor (Vladimír Kroc): O ten svátek ani tak nejde, ono je asi důležité, že ten sváteční den si člověk může udělat soukromě třeba bez ohledu na kalendář.

Host (Alexandra Berková): Jednak, ale proč by jedno pohlaví mělo mít zvláštní svátek? Mě osobně takto pojímaný MDŽ uráží, abych řekla pravdu. Já si připadám jako minorita, kde jednou za rok si vzpomenou, že tedy jako existujou taky nějaký ženský, který dostanou onen karafiát a muži se pak jdou opít. Mě uráží i to, že třeba stravovací, jak se tomu říká, ty poplatky, otcové, kteří neplatí na svoje děti ...

Moderátor (Naděžda Hávová): Výživné.

Host (Alexandra Berková): Výživné ano, ano. Výživné třeba ve vyspělých zemích za ty ženy rozvedený vymáhá stát třeba, to jsou kytičky k MDŽ, že jo. A nebo za stejnou práci stejná vejplata.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tak my jsme teď byli aktuální, je 8. března, ale my máme připraveno také takové Curiculum vitae, takže Naděžda vyhledala základní informace o našem dnešním hostovi.

Moderátor (Naděžda Hávová): Doktorka Alexandra Berková se narodila 2. července 1949 na Slovensku v Trenčíně, ale jak nám sama prozradila, spíš náhodou, než že by odtud pocházeli její rodiče, k tomu se ještě dostaneme. Vystudovala na Filosofické fakultě University Karlovy obor čeština-výtvarná výchova. Diplomovou prací o literárně kritických sporech Karla Čapka ve 30. letech potom tuto školu ukončila. Do roku 1980 pracovala jako nakladatelská redaktorka, pak se následující dva roky živila jako uklízečka. Po roce 1982 se Alexandra Berková už věnuje jen literatuře. V roce 1989 se podílela na založení Obce spisovatelů a Pen klubu a spoluzaložila hejno českých spisovatelů Mamut. Je autorkou například knihy povídek Knížka s červeným obalem a tří novel Magorie aneb příběh velké lásky, za které získala cenu Egona Hostovského. Zatím poslední kniha Alexandry Berkové nese název Banální příběh. Napsala také desítku televizních inscenací a televizní seriál o manželských krizích, Co teď a co potom. Je autorkou několika rozhlasových her pro děti. V současné době vede katedru tvůrčího psaní na Literární akademii soukromé Vysoké školy Josefa Škvoreckého. Má dvě děti, jednu vnučku a žije v Praze.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tak, pojďme třeba k té zatím poslední knížce Banální příběh. Dá se mluvit o tom, že je to autobiografie?

Host (Alexandra Berková): No, to bych netvrdila, ale jsou tam prvky, ano, není to dokument.

Moderátor (Vladimír Kroc): Právě podle něj teď Jaroslav Brabec natáčí televizní film. Do jaké míry mu necháváte volnou ruku jako autorka předlohy?

Host (Alexandra Berková): No, já jako autorka předlohy nemám ani přístup na plac, když se natáčí, takže já vůbec nevím, co z toho pan Brabec udělá.

Moderátor (Vladimír Kroc): Sledujete to tedy s obavami?

Host (Alexandra Berková): Já to nesleduju vůbec a obavy mám, ale vlastně jako... Brabec je naprosto talentovanej režisér a má smysl pro obraz, protože vlastně je kameraman, že jo, taky, a nemyslím si, že by to udělal špatně a je dost možný, že to udělá úplně jinak, ale tak budou dvě verze.

Moderátor (Vladimír Kroc): A pověděl vám, co jeho osobně právě na vaší předloze zaujalo?

Host (Alexandra Berková): My jsme se o tom spolu bavili, než začalo natáčení a tam jsme se nějak dohadovali na nějakých maličkostech, až prostě jsme se neshodli do té míry, že on usoudil, že bude lepší, když to bude, když to v klidu natočí. Já jsem to prostě nějak napsala, on to nějak natočí a nějak to dopadne. On to totiž není dokument ani jeho, ani můj, a divákovi to bude, myslím, srdečně jedno, protože ten celek, kterej z toho vyleze, prostě musí bejt autonomně nějaký nezávislý dílo, takže já jsem sama zvědavá, jaký to bude. A napsala jsem scénář a podle toho on to začal točit a potom se ten scénář vydal. Není to točení podle předlohy, ale to je vydaná předloha. Takže to není literární kus, za který, na který bych byla hrdá, jako třeba Temná láska a Utrpení oddaného všiváka, to jsou ty z těch tří novel, tam jsem vycedila autorskou krev. Snažila jsem sem aby imaginace pracovala a zkratka byla co nejkratší a aby to byla fantaskní hutná četba. Kdežto ten Banální příběh je prostě převyprávění. Neměla by to bejt ostuda, tedy, ale je to normální převyprávění bez nějakých zvláštních ambicí na fikci a tak dál. Zvláštní je, že jedna z kritik, a nevím, co to bylo za osvíceného kritika, mi tam vytknul, že to je banální, že prostě jako fiktivně je tam vymyšlenej nějakej hen ten ony, nějaký svalovec z Moldávie. No tak to je to jediný, co je skutečně dokument, existuje svalovec z Moldávie, kterej mě vytáhnul ze stresu, to je pravda.

Moderátor (Naděžda Hávová): Je vidět, že se leckdy mýlí kritici. Vy jste do české literatury vstoupila knihou 19 povídek nazvanou Knížka s červeným obalem. Jak moc se liší od těch vašich posledních knih? Nevím, jestli se to dá srovnávat s tím Banálním příběhem, když to není román ani povídka. Jakým směrem se za těch necelých 20 let Alexandra Berková posunula?

Host (Alexandra Berková): No to je strašně těžká otázka, protože za prvé mám takový obavy, že člověk píše jednu knížku celej život a připouštěj to i větší velikáni a za druhý doufám, že jsem z některejch témat už vyrostla. Že teda třeba na kraji senility, už když mám vnučku, že snad už mám tu pubertu za sebou, aspoň doufám.

Moderátor (Vladimír Kroc): Rozumím tomu správně, že se v těch knížkách vypořádáváte s vlastními problémy?

Host (Alexandra Berková): V každém vždycky, jestli ta dá ...

Moderátor (Naděžda Hávová): A pomáhá to?

Host (Alexandra Berková): Pomáhá to, ale není to léčba, je to zpráva, hledání bratrů. Freud tomu říkal, že volně vlající úzkost volá po tom, aby byla zakotvena, takže když už něco projdu a je to natolik intenzivní, že mám pocit, že si to zaslouží, aby to existovalo jako artefakt, kterej má začátek, konec a je to nějakej celek, že to možná osloví někoho jiného, kterej si to přečte a řekne sakra, to je o mě, tak pak to mělo smysl. Ale není to léčba, že bych teda vydávila na papír jakési skřeky a pak to chtěla prodávat, to nejde, to ne.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jinými slovy to, že se vypíšete, ještě nepomáhá, pomáhá teprve to, že najdete osoby, které jsou v tom směru blízké, se společnou zkušeností.

Host (Alexandra Berková): Je to, ano, se společnou zkušeností, která třeba ještě nebyla artikulovaná, ale nejsou to léčebný texty, teda v žádném případě ani nemůžou bejt.

Moderátor (Naděžda Hávová): Literáti a kritici vás označují za významnou českou prozaičku, která je představitelkou specifického proudu takzvané ženské literatury. Jak byste vy sama charakterizovala ten takzvaný specifický proud ženské literatury?

Host (Alexandra Berková): To je strašně velká zapeklitost, zase protože, na to už Čapek Karel odpovídal, když se ptali, co je to proletářská poezie. Já jednak nevím, co tím je míněno, jestli je to literatura psaná ženami nebo psaná pro ženy nebo psaná o ženách, takzvaná ženská. A potom další minoritní myšlení, který tady se právě ustálilo, existuje takzvaná akční literatura, jsou dobrodružné filmy, jsou válečné filmy a to není mužská literatura, že jo. To jsou akční, že jo. A potom je takzvaná ženská. No, já nevím, jak byste srovnali třeba Gertrudu Scheinovou a Harlekína, jo, obojí je ženská literatura. Já bych se do toho nepouštěla, teď tady hned.

Moderátor (Vladimír Kroc): Dobrá, zkusme to odjinud. Když se řekne vaše jméno, Alexandra Berková, tak si mnozí asi automaticky vybaví pojem feminismus.

Host (Alexandra Berková): Jo.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jste feministka?

Host (Alexandra Berková): Ano. Dřív jsem říkala, povězte mi, co si o tom myslíte a já vám na to odpovím, zda-li jsem. Teď se mi to zdá dlouhý a říkám ano. Přeberte si to nějak.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jak rozumíte tomu pojmu vy?

Host (Alexandra Berková): Já tomu rozumím tak, že to je posílení toho jing vkladu na tváři světa. Tečka. To je všechno. Ten svět se mi jeví, a nejsem určitě sama, přetěžkán tím jang, tím maskulinním, tím konfrontačním vkladem a proto je takovej, jakej je, že jo, plnej válek a útulnej jako vojenská světnice. A mám jenom takovej pocit, že ten ženský vklad tam chybí a muži chybí v rodině, to je další věc. Muži se koncentrovali tam, kde je moc a jejich hračky jsou příliš drahé a příliš nebezpečné a scházej v rodinách, scházej svým synům. Naši mužové nejsou solidární se svými syny.

Moderátor (Vladimír Kroc): Když to bereme takto globálně, tak jsem z toho jing-jang dělení pochopil, možná zjednodušeně, že muži ve vašem pohledu světu přinášejí jenom tu temnou stránku?

Host (Alexandra Berková): Ale všechno, kdyby bylo přetíženo, tak to přináší temnou stránku. Kdyby svět byl symetricky naopak organizován, to znamená, že drtivá většina ženskejch by byla v politice, ve sportu a ve velkejch penězích a v rodinách by se potáceli jenom muži, tak si vůbec nemyslím, že by to bylo dobře. Ale jak známe ty značky jang a jing, tak každá v sobě má ten terč, černá bílej a bílá černej a ...

Moderátor (Vladimír Kroc): A proč zrovna, promiňte, že vám skáču do řeči, muži mají být ti černí?

Host (Alexandra Berková): Víte, že teď ani nevím, jestli muži jsou ti černý a ženský bílý, nevím opravdu. Ale je dost možný, že to jang jako hustota, jako koncentrace hmoty a jako síla, je vybarvováno černě, což nemá význam, význam ve východní filosofii, jako že by to bylo špatný. Vůbec ne, to je, je to koncentrace, hustota, síla, jing je naopak slabost, je to akceptace, příjem a empatie a obojí se musí kombinovat, protože obojí samo je dost bezbranný.

Moderátor (Vladimír Kroc): A máte pocit, že mužům, a já už opustím, slibuji, toto téma, chybí třeba právě empatie?

Host (Alexandra Berková): Řekla bych, že mnoha mužům ano, ale ta empatie schází tomu světu. Kdyby ta empatie byla zastoupena v Parlamentě a ve vládě, tak třeba nebude tak přezíravej postoj ke školství a zdravotnictví a kultuře a tak dále, ale protože v tý vládě jsou ty muži opravdu ti silní, jang, protože se dostávají do vlády ne proto, že by mudrci šli je poprosit, aby šli vládnout, ale protože se svými lokty a prostě svými zbraněmi, že jo, a vším tímhlenstím harampádím dostávají k moci ti, kteří po tom prahnou, tak proto to takhle vypadá.

Moderátor (Vladimír Kroc): Naším hostem v pořadu Dva na jednoho je Alexandra Berková, poslechneme si písničku a potom budeme v povídání pokračovat.

Moderátor (Naděžda Hávová): Alexandra Berková, spisovatelka, host dnešního pořadu Dva na jednoho. Paní Berková, zjišťovala jste si, jaký zájem mají o vaše knihy muži?

Host (Alexandra Berková): No, nezjišťovala, ale čas od času ke mně něco dolehne a zjistila jsem s velkým podivem, že Magorii, to byla ta knížka ještě nějak před, ne, vlastně po listopadu, ona musela počkat na vydání, než se vydají disidenti, tak ta se líbila víc mužskejm a Utrpení oddaného všiváka se líbilo víc ženskejm, to už se mužským nelíbilo, asi to bylo víc psychologický a to chlapi nesnášejí, oni chtěji, aby to bylo jasný, čitelný a nějak se v tom nedrápat, že jo, a ženský jako naopak zase mají radši analýzy a hledání příčin a souvislostí a tak dál. Takhle to vyšlo, to jsem vůbec nic s tím nezamýšlela. A ta Temná láska, tu myslím, že chlapi asi úplně nesnášej. Sice jsem žádný takovýhle signály neměla, ale ty nadšený signály jsem měla jenom od ženskejch čtenářek, který říkaly, ježíš vy píšete o mě, v metru třeba cizí ženský říkaly, jé, vy jste ta a vy to píšete o mě a tak jsem měla radost, takovou jako úlevu. Já jsem měla strach, že už moc řežu do krve a moc se přiznávám na veřejnosti, a že je to takový jako málo vkusný, že už by se nemělo a tak.

Moderátor (Naděžda Hávová): Tak možná, že ta upřímná výpověď je právě to, co si získalo vaše čtenáře.

Host (Alexandra Berková): No, já, já doufám a nebudu v tom pokračovat.

Moderátor (Naděžda Hávová): V čem je zásadní rozdíl mezi literaturou psanou muži a mezi knihami, které píšou ženy?

Host (Alexandra Berková): To je další strašně těžká otázka, protože ti muži, kteří, který já miluju, tak měli určitě femininní vnímání, jako byl Kafka, že jo, Henry Misho, tak tam kdyby hledal nějakej psycholog, tak tam by asi našel nějakou tu takovou sensitivnější složku. A na druhý straně ty muži s velkým M, který jsou třeba pro život, tak ty nemaj potřebu psát knížky vůbec. Takže tam bych to nesrovnávala.

Moderátor (Vladimír Kroc): Když jste na začátku řekla, že zřejmě, jako asi většina spisovatelů, píšete celej život jednu dlouhou knihu, to znamená, že hlavním vaším životním námětem jsou rodinné vztahy? Dá se to tak říci? Narážím právě třeba na ten seriál už zmíněný Co teď a co potom.

Host (Alexandra Berková): Jo, jo, jo, zjistila jsem to, myslela jsem si, že to není pravda, ale s odstupem musím říct, že ano. Neřekla bych, že to je záměr, spíš bych řekla, že jsem tonula jako moucha v medu v tématech, který ke mně pořád znova a znova doléhaly a doléhaly proto, že nebyly vyřešený vtahy vůbec, vztahy v rodině, otec-matka, muž a žena, sourozenci, a to je pro mě strašně aktuální. Kdosi kdysi se o tom pohrdavě vyjádřil a já jsem si potom říkala, že takzvaná rodinná tématika byla dost dobrá i Sofoklovi i Shakespearovi, takže já tím taky nepohrdnu.

Moderátor (Vladimír Kroc): Máte dojem, že může existovat něco, co by se dalo označit jako harmonické manželství?

Host (Alexandra Berková): No, to je, to je strašně těžký, ale přestavuji si to, myslím si, že jo a myslím i, že to je takový manželství, kde jsou oba parťáci a nevznikaj dusna, temna a trestání. Kdy jsou schopný se pohádat a pak se zase usmířit a o všem jednat jasně a kdy tam není zákulisní politika, politikaření, taktiky a tak dál. Protože ono to všechno, co je skrytý, tak to strašně těžko snášej děti a kytky taky.

Moderátor (Naděžda Hávová): Když jste mluvila o těch dětech, vy jste pro děti napsala několik rozhlasových her. Neuvažovala jste, že byste pro ně napsala taky knížku?

Host (Alexandra Berková): No, to je další těžká otázka, protože uvažuju, uvažuju, ale nemám na to. A už i dcera mi říkala, jak, ať se podívám jaký pitomosti se vydávaj, jako dětský knížky, že to přece musím udělat a umět a já to zatím neumím. Neumím se do toho trefit, no, ale je to můj se nenaplněnej.

Moderátor (Vladimír Kroc): V Praze na Literární akademii učíte tvůrčí psaní. Míváte nadané žáky, můžeme čekat nějaké nové romanopisce?

Host (Alexandra Berková): No, to je otázka taky toho, jak se romanopisec v týhle zemi uživí, že jo, to je. V každým ročníku jsou nadaný studenti a otázka je práce disciplíny a tak dál, protože jsou tam taky hošíci z bohatých rodin, kteří jsou nesmírně sice nadaný, ale drzí, samolibí a podváděj.

Moderátor (Vladimír Kroc): Děvčata v bohatých rodin tam nejsou?

Host (Alexandra Berková): Na to jsem právě, ne. Zatím jsem narazila na dva hochy a děvčata jsem zatím neviděla z bohatých rodin, ale mnoho děvčat, který jsou velice laxní a vůbec nevěděj, kde se tam octly a tak dále, to taky, aby to nebylo nespravedlivý. A ještě zahovořím, nerada a hořce, v ten smysl, že zatím ty kluci píšou líp teda.

Moderátor (Vladimír Kroc): Já jsem se právě chtěl zeptat na to, jestli se vůbec tvůrčí psaní dá naučit? To přece, talent musí být a pak se asi dá rozvést, ale těžko se to dá naučit tak, že by přišel nepopsaný list.

Host (Alexandra Berková): No. Líběj odpustit při vašem vzdělání, pane kolego, ale když se dá učit tanec, malování, zpěv, choreografie, cokoli, tak proč ne to psaní? Ono je to trénink a pokud tam je tíhnutí a talent, tak se to pozná už na tom, jestli ten člověk vůbec je ochoten číst a vůbec vnímá, co to je a vnímá něco jiného taky, než jen předrkotaný vyprávění ke konci a nějakou pointu. Takže jestli má tohle vnímání ten člověk a není línej, tak už je tam skoro 80 procent talentu. A je to trénink, musej psát, psát, psát. Já jsem zrušila demokracii a nastolila jsem osvícenský absolutismus, tam musej pořád psát a žádný diskuse nepřipouštím.

Moderátor (Naděžda Hávová): Možná jenom náhoda tomu chtěla, že nakonec se z vás nestala malířka, protože vy jste se původně, nebo umělkyně výtvarná v toto smyslu, protože vy jste se původně hlásila na UMPRUM, tam jste se nedostala, takže jste se přihlásila na Filosofickou fakultu a vystudovala jste češtinu, výtvarnou výchovu. Váš tatínek byl dirigent, proč jste se nepustila do hudební výchovy?

Host (Alexandra Berková): No, protože jako kovářova kobyla jsem to měla uzavřený. Já jsem až jako téměř starej člověk, až jako svým dětem jsem začala zpívat a zjistila jsem, že mám hlas. Protože u nás se nesměly dělat chyby, u nás se nesmělo drnkat na kytaru, u nás se chodilo do piána, že jo, a muselo se, ty kadence musely být přesný a nesmělo se si jen tak prozpěvovat, protože to bylo taky jako nepřesný, to otec se tvářil, že mu vrtaj zuby. Takže prostě mě to minulo, ale k mé hluboké bolesti já doufám, že v příštím životě, když se mi podaří zbavit se všech problémů, který řeším, takže už je nepotkám, to je důležitý, doufám, že už je nepotkám všechny svoje současný problémy, tak že budu černošská jazzová zpěvačka.

Moderátor (Vladimír Kroc): To říkáte s nadsázkou a nebo opravdu věříte v to, že existuje něco jako minulé životy nebo život po životě?

Host (Alexandra Berková): Já jsem hluboce přesvědčená, že ano. Že dostáváme úkoly v těchhlech životech. Nevěřím, že se mi podaří dosápat se do nějakého života, kterej bych si vybrala, že bych ho chtěla, že bych ho dostala a že bych si něco pamatovala, to vůbec, tam asi ta paměť fungovat nebude, ale myslím si, že naše účast na zharmonizování vesmíru je daná tím úkolem, že máme zharmonizovat sami sebe a že když to neuděláme, tak to zopakujeme a propadneme a znova se narodíme do stejného průseru a máme stejný problémy před sebou a když je nevyřešíme, tak je dostaneme zase znova a to je motiv, aby se člověk snažil, že jo.

Moderátor (Vladimír Kroc): Do toho zapadá i ta akupunktura, kterou jste dnes ráno absolvovala? Tím se uvádíte sama sebe do rovnováhy?

Host (Alexandra Berková): Ne, tím se udržuju, abych zůstala naživu ještě chvilku.

Moderátor (Naděžda Hávová): Po jaké knížce sáhne Alexandra Berková, když je jí nejhůř a naopak kterou knihu otevírá, když je jí fajn?

Host (Alexandra Berková): Jé, to bude. Nejhůř, no když je mi nejhůř, tak vůbec ani na knížku nekoukám, tak to koukám zhluboka dejchat a vydržet naživu, no. Vím, co jsou to deprese, poznala jsem to. A knížky na daleký ostrov, nevím, já teď na starý kolena už nečtu knížky příběhový. Je to taková nemoc z povolání, vůbec mě nezajímá, jak která knížka skončí, protože už na začátku poznám, jak je napsaná a nemusím vypít moře, abych věděla, jak to chutná, z čeho to je, takže dočítám opravdu jenom málo. A jestli mě něco uvádí do úžasu, tak jsem teď pročítala znovu Junga a jako vědecky učený knížky mě teda okážou zvednout z postele.

Moderátor (Vladimír Kroc): Než se rozloučíme, prozraďte, jestli teď pracujete na nějaké nové knize.

Host (Alexandra Berková): No, pracuju, ale nechci prozradit, já mám strašně moc pracovních úkolů.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jste pověrčivá?

Host (Alexandra Berková): Jo.

Moderátor (Naděžda Hávová): Tak my děkujeme, že jste si udělala v tom vašem nabitém čase chvíli na pořad Dva na jednoho. Přejeme hodně inspirace do dalšího psaní, hodně úspěchů. Naším hostem byla spisovatelka Alexandra Berková. Děkujeme nashledanou.

Host (Alexandra Berková): Taky děkuju, nashledanou.

Moderátor (Vladimír Kroc): Nashledanou se za týden na vlnách Českého rozhlasu Radiožurnálu v pořadu Dva na jednoho těší Naděžda Hávová a Vladimír Kroc.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.