Rozdělení Československa provázely výkaly na hranici
Žijí na česko-slovenské hranici, ale nikdy se s ní nesmířili. Tak jako jeden vášnivý zastánce společného státu ze slovenského města Skalica. Kdysi protestoval pokládáním výkalů na hraniční kameny. V neděli to bude 20 let, co Václav Klaus a Vladimír Mečiar v brněnské vile Tugendhat zpečetili zánik Československa. Skalický patriot je však na oba pořád stejně naštvaný.
„S rozbitím Československa se nikdy nesmířím. Vždycky to budu považovat za zločin vlastizrady, protože páni, kteří se na rozdělení podíleli, přísahali věrnost Československé republice,“ říká Dušan Krivský, která má ve Skalici rodinné kořeny sahající o několik staletí zpět.
Je rád, že žije právě tady. Není však rád, že mu za městem před 20 lety přibyla státní hranice. Rozpad Československa Dušana Krivského pořádně rozčílil, což dokazuje i jedna z fotek v jeho domě.
„To je fotka z roku 1993,“ ukazuje. „Na sobě mám tričko se zipem, což je symbol rozdělení. A na hraničním kameni je exkrement s nápisem My Skaličané vám s… na hraniční kameny,“ vysvětluje Dušan Krivský. „Potom tu mám také parte Československé republiky, která zemřela po dlouhé nemoci v požehnaném věku 74 let s 15 milióny pozůstalých,“ dodává.
Baťův kanál spojuje Čechy a Slováky
Skalica dnes láká turisty na technickou památku – Baťův kanál, který končí za městem. Tam, kde dnes turisté nasedají do lodí, měli původně sedět celníci.
„Kanál měl být celnicí mezi Českem a Slovenskem. Chvála bohu, celnice nakonec nikdy nebyla,“ říká k tomu šéf zdejšího přístaviště Marián Tongeľ. „Dnes tu máme půjčovnu malých motorových lodí. Dosud to bylo tak, že jste lodí ani nemohl přejet přes kanál na druhou stranu. Mohl jste jen vodu přebrodit a loď táhnout za sebou,“ vysvětluje.
Baťův kanál tu tvoří hranici mezi Českem a Slovenskem. Úzký pruh vody se dá z jedné strany na druhou překonat tak snadno, že to místní jako žádnou hranici neberou. „Je to 10 až 12 metrů, takže hraniční říčka Radějovka nás nerozděluje, ale spíš spojuje,“ domnívá se Marián Tongeľ.
Před 20 lety místním hranice přece jen problémy působila. Rozdělení státu s sebou přineslo bezvízovou dohodu a povolení pro Čechy i Slováky překračovat společnou hranici kdekoli i mimo hraniční přechody, realita však byla komplikovanější.
Děti nemohly překročit hranici, a tak chodily polní cestou
„Měl jsem ženu z nedaleké moravské vesnice. Spolu jsme měli děti ve věku 7, 10 a 13 let. Ona s nimi chodila k babičce a dědovi, jenomže děti byly slovenští občané, takže je nemohla mít zapsané ve svém pasu,“ nastiňuje Dušan Krivský.
„Manželka jela s dětmi k rodičům do moravské vesnice a celníci ji nepustili, a tak musela 500 metrů před hranicí děti vypustit z auta. Šly polní cestou pěšky přes hranici. Manželka je naložila až na Moravě a všichni jeli společně k babičce,“ vypráví Dušan Krivský.
Skalica se rozdělením státu stala západní výspou Slovenska. Dnes je historické centrum města vzorově opravené a Skaličané ze své polohy na hranicích a z blízkosti k Moravě jednoznačně těží.
Ani to Dušana Krivského nevyléčilo z jeho stesku po někdejší společné republice. Sám říká, že je hlasem volajícím na poušti. To mu však nevadí. Po Československu chce hlasitě volat až do konce.
