Mumford & Sons: Folková štěňátka ve vestičkách

3. říjen 2012

Jak to ti Britové jenom dělají? Vezmou původně americký hudební žánr, udělají z něho lepší produkt pro trh a pak ho za velkou louží ještě s dobrou marží prodají. Zvládli to Beatles, Sex Pistols i Prodigy a teď tu máme nový žhavý britský import – kvarteto Mumford & Sons.

Jejich strategie byla vlastně velmi podobná: folkový revival amerických fousáčů Fleet Foxes či Avett Brothers vysvlékli z jejich kořenů a s bendži a tklivými vokálními harmoniemi rovnou zaútočili na americké žebříčky. Je to trochu, jako kdyby hrdinové z filmu Bratříčku, kde jsi? propadli časovou smyčkou do současnosti a natočili hitparádový trhák. Mumfordí debut Sigh No More prodal za oceánem 2,5 milionu kusů a nová deska Babel dokonce útočí na titul nejrychleji prodávané desky posledních čtyř let.

Jen pro obrázek – falešní londýnští trempíci sedláci v prvním týdnu prodají dvakrát tolik desek, než to v červnu dokázal samotný božský Justin Bieber. Pokloňte se síle bendža!

Úspěch Mumford & Sons lze přičítat celkové únavě z blyštivého spektáklu moderního popu, nakonec i s Adele se miliony posluchačů rády vrací k starým, konzervativním hodnotám. Kvarteto z Londýna ale také úspěšně vytěžilo autenticitu indie rocku, a ačkoli s tímhle žánrem či spíše hnutím nemají nic společného hudebně, ekonomicky a už vůbec ne ideologicky (asi nemusím dodávat, že patří pod velký label), to, co prodává desky, je jejich upřímný, štěňátkovský pohled a image obyčejných kluků. V podtextu jejich písniček jako kdyby znělo: „Bylo to tehdá po žních, na půdě jsme našli nástroje po dědečkovi, sedli jsme si ve stodole a zabrnkali jsme si...“

02732863.jpeg

Že ve skutečnosti vyrostli v dobře situovaných londýnských rodinách a ne na venkově? To není důležité, iluze je v popu všechno. S jejich údajnou láskou k folku se to má stejně – vlastně docela pochybuji, že někdy nějaký slyšeli, vždyť jejich písničky jen neuměle kopírují písničkářství jejich velkých oblíbenců, kterými jsou Bonnie Prince Billy a Arcade Fire. A pokud je vám divné, že jim tenhle falešný bluegrass snědli i v kolébce žánru v USA, stačí se podívat na YouTube na záběry z jejich koncertů – tyhle jemné dřevorubce s bendžem miluje všude po světě stejné publikum – měšťáci, kteří s nimi můžou snít o nezkažené přírodě. Že by se tam šli podívat? To ne, jsou tam přece klíšťata, radši zůstaneme v kavárně.

Jedno staré dobré pravidlo zábavního průmyslu říká „Když to není rozbité, neopravuj to“ a Mumford & Sons se tím na své druhé desce Babel řídí stoprocentně. Jednu věc ale neodhadli – za ty tři roky od natočení Sigh No More se stali lepší kapelou – ve smyslu, že umí lépe hrát a společně jim to i lépe šlape. A to je v jejich případě zatracený problém. Jestli jejich největší hit Little Lion Man skutečně zněl jako upřímný pokus naivních mladíků udělat silnou písničku, skladby z druhé desky jako I Will Wait, Broken Crown nebo bezmála šestiminutová Ghosts That We Knew už začínají zavánět ambicemi, nebo dokonce muzikantským kumštýřstvím.

02206967.jpeg

Možná je to dostane na obálku časopisu Guitar Player, ale co ty zástupy fanoušků, kteří už se celí šťastní naučili na bendžo vybrnkat jejich hit The Cave? Je to trochu, jako kdyby se Tomáš Klus stal premiérem České republiky nebo Karel Šíp trenérem fotbalové reprezentace. Desku vypínám a vynáším zvěst, že kouzlo jejich buranských vestiček vydrží do Vánoc a pak půjdou do výprodeje.

Mumford & Sons – Babel (Universal, 2012)

autor: Karel Veselý
Spustit audio