V nejkrásnější libyjské oáze patřila nebesa ženám
Slovo „oáza“ – starořecky „óasis“ – užívali Egypťané a po nich i řecký historik Hérodotos z Halikarnássu pro oblasti vegetace v libyjské poušti západně od Nilu. Tak praví slovníkové heslo. My máme jedinečnou možnost vydat se do nejkrásnější libyjské oázy – do Gadameše. Ta vyrostla kolem pramene na libyjsko-alžírsko-tuniském trojmezí, i když vzhledem k okolním dunám bychom asi měli říkat spíš trojduní.
„Vstupujeme do starého města Gadameš. Rozkládá se na ploše 225 hektarů včetně zahrad,“ začíná povídat zkušený profesionál pan Abdalla.
Do města se vchází jednou z mnoha bran do tohoto hliněného bludiště. Vstupme tedy do nekonečného labyrintu uliček města Gadameš.
Být jediným turistou ve městě chráněném UNESCO je velice zvláštní pocit. Nikdo vlastně neví, jak je město staré. S jistotou můžeme říct, že první písemná zmínka pochází z římských dob – z 19. století před Kristem.
Cydamus, Ghadámes, Gadameš – tak toto město nazývali Římané, Berbeři a Arabové. Dnešní podobu mu vtiskly dva velké kmeny.
Kmeny Beni Valíd a Beni Vazíd se dělily na tři a čtyři příbuzné rody. Město má proto sedm částí a 1216 domů.
Dnes je většinou prázdné. Lidé se odsud odstěhovali do novostaveb, které jsou komfortnější. Obyvatelé oázy si své staré domy ponechali a přicházejí si sem navečer odpočinout.
Důmyslný systém klimatizace
Život v tomto městě byl velice dobře zorganizován. Lidé velmi dobře věděli, jak ho postavit, aby se ochránili před obrovským horkem – v létě sice bývá kolem 40 stupňů, v uličkách města však je až o deset stupňů chladněji.
Je to dáno několika faktory. Celou oázu obklopují palmové sady. Dalším faktorem je použití místních materiálů, především hlíny a písku.
Podle dnešních propočtů musela každá z cihel unést zatížení 15 kilogramů na centimetr čtvereční. Šířka zdí absorbovala sluneční svit a bílá barva odrážela sluneční paprsky zpět.
V uličkách většinou najdete i hliněné lavice. Dávní obyvatelé tu posedávali, když bylo největší horko – což bylo každý den. Odpočívali a klábosili.
K odvětrávání uliček sloužily vysoké komíny, které vedou přímo do oblohy. „Obyvatelé města byli velice moudří,“ říká pan Abdalla. „Zdarma si tu vytvořili klimatizaci.“
A opravdu – ze šíleného vedra zacházíme za roh a tam je tak příjemně, že by tam člověk zůstal celý den.
Město je protkáno temnými tunely
Opět vstupujeme do jednoho z tunelů. Dáváme pozor na hlavu. Všechny trámy kolem jsou z palmových kmenů. Člověk si tu připadá jako ve studni – přesněji řečeno jako na jejím dně. To když se podívá nahoru do komína.
Komín má dva účely. Jednak tento temný koridor osvětluje, jednak jde o ventilaci.
Pan Abdalla mě pobízí, abych na 15 sekund zavřel oči. Nádherně slyším veškeré zvuky i zdaleka – kohouta, kukačku, holubici i letící mouchu.
To všechno jsou zvuky, které pan Abdalla zná od dětství. Jeho rodu totiž odpradávna patří jeden z velkých hliněných domů v Gadameši.
Majitelé domů stále svůj majetek kontrolují. Možná se sem jednou vrátí.
Po 2. světové válce byl Gadameš pokládán za ztracený
Do roku 1960 tu nebyla elektřina. Lidé svítili olejovými lampami. V mešitách a domech se svítilo také loučemi z palmového dřeva.
Gadameš hodně utrpěl za 2. světové války. Dodnes jsou tu patrné pozůstatky amerického a francouzského náletu z roku 1943. Tedy byla nejstarší mešita ve městě zničena.
Do té doby fungovala nepřetržitě 1300 let. Po rekonstrukci funguje i dnes.
Po válce byl Gadameš pokládán za ztracený. Postupně se ho však podařilo obnovit. Zvláštně v posledních letech péčí Kaddáfího syna, který si toto město vzal pod patronát.
Gadameš je městem světla a stínů. V jeho ulicích je tma, když však vyjdete ven, oslepí vás prudké sluneční záření. Pak zajdete do jednoho z tunelů a zase nevidíte vůbec nic.
Nejvyšší lavičky nejblíže mešity byly obvykle vyhrazeny pro nejstarší obyvatele Gadameše – aby se mohli pohodlně usadit.
Terasy byly hájemstvím žen
Ve vysokých, až třípodlažních domech měli zvláštní informační systém. Nahoře trávila většinu času paní domácí.
Když někdo přicházel uličkou a zaklepal dvakrát na dveře, mohla klidně dál vařit – protože věděla, že host je muž. Otevřít dveře tedy musel její manžel. Když se ozvala tři zaklepání, dolů sešla žena, protože věděla, že ji čeká ženská návštěva.
Ze slavnostního přijímacího pokoje vylezeme po schodech nahoru. Zdejší terasa byla hájemstvím žen.
Aby se na ulicích nedostávaly do nežádoucích kontaktů s muži, měly mezi domy postavené lávky. Po nich volně přecházely z domu do domu.
Na střechách Gadameše se odehrával úplně jiný život – život žen a dětí. Nahoře byly i kuchyně. To aby dým nestoupal odspoda celým domem. Chlapci sem mohli pouze do 15 let věku. Říkalo se, že mužům patří ulice a ženám nebe.
Město stále žije
Pan Abdalla mi ukazuje dům, v němž se narodil. Kolem právě prošla skupinka dětí. Přinášejí, co jim zbylo od oběda nebo od večeře, aby nakrmily slepice nebo kozy. Byť se to nezdá, městečko stále žije.
U bývalé mešity potkáváme pana Mohameda. Umí trochu polsky, protože v 70. letech studoval statiku v Polsku.
Na stěnách jedné z místností jsou dodnes vidět stopy pokusu o jakousi štukaturu. Dávní řemeslníci nepoužívali vlastně žádné nástroje. Všechno dělali rukama. Otisky jejich dlaní tu jsou dodnes patrné.
Narážím na podzemní potok čisté pramenité vody. Systém v Gadameši je jedním z nejstarších vodovodů na světě. V některých místech je k němu možné sestoupit. Asi jako když jdete do sklípku.
Ale k prameni a do palmových hájů se dostaneme v některém z příštích zápisníků.
