Kolečkovo Zakázané uvolnění – recenze
Do A Studia Rubín si zvykli především mladí diváci chodit za původními českými hrami, kterých je na repertoáru více než tucet. Mezi dvorní autory patří Petr Kolečko, jehož Zakázané uvolnění se stalo příležitostí pro herecký koncert tří mladých hereček.
V Zakázaném uvolnění Petr Kolečko znovu propojil oblasti, které jej zajímají – sport a milostné vztahy. V tomto případě spojení hokeje a únosu nevěsty na první pohled vypadá neslučitelně. Nicméně, právě tento kontrast je ve hře velice funkční, a umožňuje svérázné spojení hlášek, každodenních moudrostí s dobře vystaveným příběhem jednoho večera.
Kolečko se ve hře situačním humorem přiblížil asi nejvíc svým televizním scénářům. Je třeba připomenout, že autor má velmi dobré „ucho“ na syntax a slovní zásobu současné obecné češtiny, takže se to nejen dobře poslouchá, ale působí to velmi reálně (byť některým puritánům může vadit lidový slovník postav a používání neslušných slov). Žánr hry je možno definovat jako současnou situační frašku, a autor tu promyšleně (či intuitivně?) využívá všech známých klišé, aniž by to výslednému tvaru ublížilo. Naopak, v dnešní době vážně myšlených ponurých svědectví o hrůzách života je lehkým perem napsaná hra příjemným osvěžením. Navíc, i když má hra komediální rámec, velmi dobře pojmenovává hořkosti soužití, osamělost, existenciální i existenční problémy a fatální náhody, které ovlivňují náš osud. A nešetří v této svérázné zprávě o stavu společnosti ani ženy, ani (nepřítomné) muže.
Jednoho deštivého večera, kdy se shodou okolností odehrává semifinále mistrovství světa v hokeji, se v jedné zapadlé hospodě, jejíž majitelkou je rozvedená žena hokejisty, zjeví unesená nevěsta v záplavě krajek až na zem společně se svědkyní, a vyčkávají příjezdu ženicha. Ten ale nejede a nejede. Pochopitelně, že v mezidobí se trojice žen „upraví“ ďábelskými koktejly pod názvem Zakázané uvolnění, což má za následek to, že vyjdou najevo mnohé skutečnosti, které měly zůstat navždy skryty. Nicméně, po dramatickém, a chvílemi značně akčním průběhu, náš čeká konec, který lze charakterizovat větou „Vlastně se nic nestalo“.
Stejně jako u předcházející volné trilogie Kauza Salome, Kauza Medeia a Kauza Maryša je režisérem kousku Daniel Špinar. Režisér či do značné míry spoluautor předlohy dokáže Kolečkovy nápady dotáhnout drobným detaily a upřesněními a navíc dát textu atraktivní scénický obal. Inscenace samotná se opravdu odehrává v baru, totiž v baru divadla, který je pro tuto příležitost dotvořen typickými hokejovými detaily (z nichž některé hrají výraznou roli v ději jako rekvizity).
Jana Stryková jako skepticky ironická hostinská Vladana, naivní zaťatá nevěsta Klára Zuzany Stavné a Iveta Hany Vagnerové, hodná holka a potvora zároveň, rozehrávají na miniaturním prostoru hořce komediální konfrontaci tří různých přístupů k životu a k mužům (neboť o ty zde jde především).
Budete-li v současném divadle hledat kombinaci krásných žen a zároveň výborných hereček, které dokážou dokonale charakterizovat postavu pohledem, drobným gestem, chůzí či hlasovými nuancemi, pak je najdete právě v tomto představení. Špinar je estét, a tak prezentuje postavy vizuálně skutečně nádherně a dá vyniknout jejich tělesným půvabům. Herečky jsou nuceny pohybovat se na deseticentimetrových podpatcích, což si bezpochyby užije především mužská část publika. To ovšem neznamená, že by nedokázaly samy sebe shodit. Takže postupná devastace postav během večera působí velmi autenticky, což je o to obtížnější, že hrají necelý metr od diváků. Je to tedy rafinovaná kombinace realistického, chvílemi až televizně detailního herectví, s kouzlem divadelní nadsázky.
