Frankenweenie: podruhé vzkříšený mazlíček
Rozverný dekadent Tim Burton kdysi nápady jen sršel. Kdysi před tím, než se z jeho světa na pomezí dětského pokojíčku, hřbitova, nostalgického obludária černobílých hororů a nadšeneckého filmařského panoptika stala zatuchlá hrobka vybledlých vzpomínek.
Frankenweenie spadá do období Burtonova rozpuku. Hraný krátký film stejného jména mu pomohl v roce 1984 zahájit „velkou“ filmařskou kariéru.Příběh chlapce Victora a jeho pejska Sparkyho, který se nešťastnou náhodou odebere na onen svět a vlivem elektřiny a domácích spotřebičů se z něj zase vrátí (bohatší o několik štychů a dva šrouby), se otevřeně hlásí k žánrové klasice – literárnímu monstrkousku Frankenstein i jeho početným filmovým reinkarnacím. Propojení dětské lásky k věrným domácím mazlíčkům a morbidních propriet (hrobky, nemrtví, šílené vědecké experimenty) předznamenalo Burtonův další tvůrčí vývoj. Dodnes se na něj kouká příjemně, jako na všechny nápadité a entuziastické počiny tvůrců, kteří překypují energií.
Nová loutková verze už samozřejmě není tím sršícím dynamem invence. Všechno, co přináší, jsme od Tima Burtona viděli. Typický výtvarný rukopis plný příšerek, mrtvolně bledých dětí s vytřeštěnýma očima, podlouhlých a zubatých mutantů důvěrně známe z Ukradených Vánoc i Mrtvé nevěsty, nemluvě o režisérově básnicko-ilustrátorském „vedlejšáku“. Lásku k černobílým kreaturám, děsuplným stvořením a dobrosrdečným (ale trochu strašidelným) experimentům mistr rozvíjí ve většině svých filmů, podobně jako téma racionality a iracionality, vědy a magie, srdce a rozumu. Nic z toho Frankenweenie zásadně neozvláštňuje, nicméně na rozdíl od posledních Burtonových počinů nepůsobí jako druhdy luxusní vesta bizarně posešívaná z nevkusných záplat.
Černobílý, poctivě loutkový, režijně vynalézavý a povědomými motivy prostoupený svět Frankenweenie funguje na staré známé vlně nostalgie. Nostalgie po krásných časech Borise Karloffa, Bély Lugosiho a vytřeštěných blouznivců, kteří křísí mrtvé. Ale i nostalgie po časech, kdy Burtonovo záhrobní panoptikum zářilo novotou a přetékalo emocemi. Kupodivu obojí funguje ve Frankenweenie solidně – žánrově sečtělý divák se kochá drobnými špílci a chytrými citacemi, fanoušek Tima Burtona si může užít všechny ty sladké drobnosti: stále sexy hlas Winony Ryder, bizarní sterilitu úhledného předměstí, pokřivené dětské postavičky, motiv lásky až za hrob, bombastický retro hudební podkres Burtonova dvorního komponisty Dannyho Elfmana, precizní a pestře nasnímanou loutkovou animaci.
Po delším čase tak zasedají diváci a režisér u podařené seance. Všechen obstarožní a zaprášený nábytek stojí na svém místě. Ponuré obrazy visí přesně tam, kde jsme zvyklí. Nejlepší momenty letitého krátkého filmu jsou i v animované verzi plné dekadentní poezie a roztomilé hravosti. Frankenweenie je prostě návratem do povědomého světa, který však nevypadá jako nucená kopie sebe sama. Jistě, nepochybně by mu prospělo zejména ke konci méně monstrózní rozmařilosti a víc soustředění na téma záhrobního přátelství. Neškodilo by i trochu méně předvídatelnosti a více nápadů, které nejsou jen oprášenými pozůstatky slavné minulosti.
Jako by si však Tim Burton vzal poučení od jedné z filmových postav, strohého učitele pana Rzykruskiho, který Victorovi vysvětluje princip opakovaného vědeckého experimentu. Je to sice exaktní proces, ale když do něj člověk nepřipadá srdce, tak každé opakování končí nutně nezdarem. Otřepané moudro, ale Frankenweenie je (ne)živým důkazem, že platí…
Hodnocení: 75%
Frankenweenie: Domácí mazlíček (Frankenweenie)
Tim Burton, USA, 2012, 87 minut
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
