Na horské louce v Rakousku k sobě hledají cestu afghánští uprchlíci s místními
Když se procházíte rakouským lesem, tak nějak podvědomě čekáte myslivce s pérem na kloboučku. Nebo hájenku s parožím. Prostě kulisy, na které jsme v bývalé monarchii zvyklí. Když však proti vám uprostřed rakouské přírody vykročí parta skoro bosých Afghánců, říkáte si, jestli někdo neudělal chybu v souřadnicích.
V Rakousku je to běžná situace. Žadatele o azyl totiž úřady posílají často na venkov, třeba do prázdných penziónů.
Oblast v kopcích, kterou procházím, je tak vysoko, že bych tu žádnou pořádnou hospodu nečekal. Nejenom, že tu jedna je, ale když do ní vejdete, překvapí vás složení zdejších štamgastů.
Na jedné straně sedí klasičtí rakouští myslivci v zeleném. Flinty mají položené přes rameno nebo na lavici. Na druhé straně sedí očividní cizinci.
Rakušané a Afghánci bok po boku
Majitel hospody Herbert Quendler si drží mikrofon radši dál od těla. Novinářů už tu měl dost. Přitom to s azylanty myslí dobře a měl by se spíš chlubit.
Kromě hospody mu patří i přilehlý penzión. V zimě sem zabloudí málokdo, a tak místo turistů ubytoval v pokojích 25 uprchlíků. Jsou tu Afghánci, Pákistánci i Syřané.
„Ke mně do hospody chodí starousedlíci na pivo. A uprchlíci tu zas pravidelně obědvají. Rakušané a Afghánci pěkně bok po boku,“ vysvětluje majitel svůj recept na integraci cizinců.
Nedělá to pochopitelně z čiré lásky. Na každého uprchlíka dostává finanční příspěvek od úřadů. Podobné hospody a bývalé hotely osídlené uprchlíky dnes fungují po celém Rakousku.
Rakušané se na uprchlíky často dívají skrz prsty
„Jsou tu výborní lidé. Doma v Afghánistánu jsme měli obrovské problémy s Talibanem. Bydlel jsem ve městě a měl jsem strach na každém kroku. Tady je to džungle, chodím na procházky, výborně spím a je mi tu dobře,“ máchá jeden z uprchlíků rukou směrem k lesu za domem.
Jenže zdaleka ne všechny hostince v Rakousku se o uprchlíky starají tak dobře jako pan Quendler. A zdaleka ne všichni si myslí, že izolovat uprchlíky na venkově je ten správný recept. Novinářka deníku Der Standard Irene Bricknerová na tohle téma napsala už stohy článků i celou knihu.
„Sama jsem v jednom takovém zapadákově vyrůstala a vím, jak se na uprchlíky lidé na venkově dívají. Vidí jen exotické cizince s rukama v kapsách a říkají si: Flákači, takhle si užívat z našich daní!“ popisuje.
Boj s větrnými mlýny
Jenže uprchlíci těžko můžou pracovat, když bydlí na horské louce 15 kilometrů od nejbližšího města, kam nejezdí ani autobus. Navíc jim práci během azylového řízení prakticky znemožňují i rakouské zákony.
Pan Quendler se svojí idylickou hospůdkou tak trochu bojuje proti větrným mlýnům. Na druhé straně, jestli k sobě najdou cestu uprchlíci s Rakušany na téhle horské louce, proč by se to nemohlo povést i jinde?
