Skandinávská hudba: Tichá voda podemlela břehy

První krůček ke zviditelnění severské scény, tak odlišné od zbytku světa, udělali skandinávští jazzmani v čele s Janem Garbarkem, natáčející pro značku ECM. Zajímavé je, jak široké publikum oslovily severské ženy, například islandská zpěvačka Björk či finská skupina Värttinä. Ale velká část skandinávské hudby teprve čeká, až ji svět objeví, některé z těch méně známých tváří vám představíme v pondělní Čajovně 28. ledna.

K průkopníkům severské scény patří Ale Möller, kuriozní ale je, že začínal nikoli u švédské, ale u řecké hudby, a své vlastní kořeny objevil až když vycestoval do Řecka, kde se ho místní vyptávali, jakáže hudba se hraje v jeho vlasti. Norskou skupinou Eplemoya Songlag tvoří tři mladé zpěvačky, jejichž hlasy vás uhranou i bez doprovodu nástrojů.

Rozhovor s Ale Möllerem:

Ve znovuobjevování evropských hudebních kořenů patříte do stejné třídy jako Alan Stivell, Chieftains nebo Värttinä. Co vás vlastně ke švédské tradiční hudbě přivedlo? Já mám trošku pomíchaný původ, protože má matka je z Norska, otec z Dánska a vyrůstal jsem ve Švédsku. A navíc jsem začínal u řecké hudby, s Řeky žijícími ve Švédsku jsem hrál styl rembetika. Když jsem pak jako muzikant přijel do Řecka, lidé se mě ptali: Jak zní hudba z té vaší země? A já jim nedokázal odpovědět, švédskou hudbu jsem neznal. Tak jsem se začal rozhlížet kolem, ze svého domovského města Malmö jsem se přestěhoval do kraje Dalarna ve středním Švédsku, kde žije spousta tradičních muzikantů, a od nich jsem se učil.

Ve švédské tradici dominují housle. U jakého nástroje jste začínal vy?U řeckého bouzouki. Všichni mi ale říkali, že švédskou hudbu bych měl hrát na housle. Vysvětloval jsem jim, že Švédsko se změnilo. Žije u nás spousta Řeků, tak proč nepoužít jejich nástroj. Ale i mě se zdálo, že zvuk řeckého bouzouki je tak pronikavý, že se k těm severským baladám nehodí. V Anglii jsem našel nástrojáře Stephana Sobella, který mi na základě bouzouki postavil nový nástroj s měkčím a temnějším zvukem. Navíc se na něj dá hrát ve stoje, protože na rozdíl od bouzouki má plochou a nikoli vypouklou zadní stěnu. To byla první verze mandoly, na kterou hraju dodnes, podobně jako řada dalších skandinávských muzikantů. Na mandolu jsem hrál i se zpěvačkou Lenou Willemark, pro ECM jsme společně natočili několik alb, která kombinují středověk se současností.

Když jste objevoval švédskou hudbu, z jakých zdrojů jste čerpal? Z archivů, nebo z terénních nahrávek?Hlavně od živých hudebníků, nejen od houslistů, ale i od zpěvaček balad. Ale také jsem si říkal: Švédsko je dnes jiná země než před 150 lety, lidé k nám přinášejí hudbu z jiných kultur. Měl jsem sen, hrát s muzikanty kteří mají odlišné hudební vize. To je úplně jiná situace než když máte třeba bluesband a chcete aby všichni v kapele ovládali blues. Řekl jsem si: co by se stalo, když budu mít muzikanty, kteří naopak žádné společné základy nemají? Když mi na jednu otázku dá každý z nich úplně odlišnou odpověď? To je koncept kapely, kterou v posledních letech vedu. Z kolize odlišných elementů chci vytvořit něco nového.

Celý rozhovor (zaznamenaný v roce 2008 na festivalu v Kremži) si můžete přečíst zde.

Housle hardanger Ke skandinávským specialitám patří i kuriozní nástroje, včetně houslí hardanger, které jsou vybavené přídavnými rezonančními strunami. Ty se samočinně rozeznívají a vydatně tak přibarvují výsledný tón, což je mimochodem stejný princip, jako u indického nástroje sitar.

Na housle hardanger hraje taky Annbjørg Lien, od které můžete v Čajovně také slyšet některé skladby: