Treska, chipsy a ocet: britský gastronomický sen
Dlouhé desítky let pomáhalo zasytit hlavně dělnickou třídu. Dnes se především v Londýně nabízí za ceny, při nichž se dělnické třídě chce vyjít do ulic demonstrovat. Jaké jídlo že si to bereme do úst? Přece slavné fish and chips, tedy mořskou rybu obalenou v těstíčku a čerstvé „chipsy“ z opravdových brambor. Pro některé je to typický produkt rychlého občerstvení, pro jiné plnohodnotný a vyhledávaný pokrm. Všichni se však shodují v jednom – je to fenomén a součást britské kultury.
„Tady se nám smaží hranolky v arašídovém oleji. Podívejte se, jak je čirý a čistý – to je nedílná součást naší strategie. Taky uznejte, že ten olej nesmrdí. Když odsud vyjdete, tak zjistíte, že vám oblečení vůbec nenasáklo odérem fish and chips,“ vykládá majitel restaurace Poppies v londýnském East Endu Pat Newland přezdívaný Pop.
V rybo-brambůrkové branži je prý nepřetržitě od svých 11 let. Tehdy dostával 2 až 6 pencí za řezání novin, do kterých se pochoutka v Británii tradičně balila.
„Když jsem byl malý chlapec, byli jsme opravdu hodně chudí. I když fish and chips bylo tehdy velmi laciné jídlo, byl to pro mě skoro svátek. Měli jsme ho tak jednou týdně. Nejčastěji jsme měli samotné hranolky,“ vzpomíná.
„Tehdy bylo fish and chips nedílnou součástí jídelníčku. Dneska je to čistě vaše kulinářská volba. Ceny určitě vzrostly, ale pořád to není zas tak drahý pokrm. Relativně zaplatíte víc než před mnoha lety,“ dodává.
Základem jsou čerstvé potraviny
V restauraci prodávají fish and chips i s sebou. Balí je do novinového papíru. Jde o papír, který obsahuje speciální jedlý inkoust. Ty, které držím v ruce, vyšly 3. června 1953.
„Když k nám přijdete v neděli, dostanete rybu, která pravděpodobně ještě před pár hodinami plavala v Severním moři. I to je součástí našeho úspěchu,“ vykládá Pat opírající se o dominantu podniku plného předmětů připomínajících druhou světovou válku, nádherný americký Jukebox.
V restauraci panuje rodinná atmosféra
„Nikdy jsem nebyla fanouškem smažených věcí, ale tato ryba je opravdu velmi dobrá. Je čerstvá, jen je v krustě,“ popisuje Jana, která má na hlavě čepec, který evokuje 40. nebo 50. léta. „Je to šátek ve tvaru trojúhelníku,“ popisuje.
Jana je česká studentka, která si v Poppies přivydělává. Patovi na personálu, který je národnostně velmi pestrý, prý velmi záleží.
„Můj tým je jako moje rodina. Před pár dny jsme se loučili s jednou servírkou a to děvče odcházelo v slzách. Podporujeme tuhle rodinnou atmosféru a přenášíme ji na naše zákazníky. Lidé to mají uložené někde v podvědomí, když od nás odcházejí. Pak jim dojde, že byli někde, kde je milý personál, který jim rád poslouží. To je obrovský rozdíl,“ soudí.
Součást kulturního dědictví
Britská kuchyně má hodně špatnou pověst. Řada lidí si myslí, že něco jako britská kuchyně vůbec neexistuje.
Treska v těstíčku podávaná s chipsy – hlavně proboha neříkejte pomfrity – a s tradiční přílohou v podobě hrachového pyré a pocákaná pořádnou dávkou octa, to asi těžko vydráždí chuťové buňky konzervativního českého jedlíka. Jenže pro Brity je to jednak lahůdka a pak také něco jako součást kulturního dědictví.
