Hitchcock: Tanec na hrobě strašidelného pána

4. březen 2014

Alfred Hitchcock patřil k největším americkým filmařům 50. a 60. let a jeho bohatá filmografie sahá až do předválečné doby. Byl to experimentátor a objevitel, někdy úspěšný a jindy zoufalý. Přednost jeho filmů netkví jen ve schopnosti zapůsobit, zobecněně dnes doslova „děsit“, ale i v umění nacházet nové filmařské postupy a vlastnosti pohyblivých obrazů.

Tyto schopnosti pak využívá k pobavení obecenstva i k posouvání filmového média jako takového. Ať už vidíme za jeho filmy zručnost, řemeslný perfekcionismus, vyšinutou psychologii či cit génia, jedno je jisté – Alfred Hitchcock, ačkoli mnohdy chyboval, nebyl žádný průměrný filmař ani tuctová osobnost. Proto také jeho filmy nezůstaly zapomenuty a staly se nedílnou součástí historie i základními pilíři žánrů, jako jsou thriller nebo horor.

Proto se zdá divné, že by o takovém tvůrci mohl někdo natočit obyčejný, plochý, zapomenutelný a prostě průměrný film. Nemastně a neslaně vypodobnit dobu, která předcházela natáčení slavného Psycha, se povedlo debutujícímu režisérovi Sachovi Gervasimu. Ten měl k dispozici scénář Johna McLaughlina, jenž se proslavil Aronofského Černou labutí, adaptovaný z knižní předlohy Stephena Rebella. Ani jeden z filmových tvůrců však nedokázal do látky, která by mohla vystačit na solidní drama, vpravit jakoukoli originální ideu, jež by vybočovala ze šablony povrchních biografií a obhájila celkově gumový dojem z dobové podívané.

Onen „gumový“ pach filmu Hitchcock čpí zejména z hlavní postavy, kterou ztvárnil zasloužilý umělec Anthony Hopkins navlečený do tlustých vrstev gumolatexu. Oblé a asexuální tvary Hitchcockova těla, stejně jako jeho typický odulý výraz v obličeji přitahují Gervasiho kameru více než magnet. Film je prošpikován detaily na Hopkinsovy, tedy Hitchcockovy oči, skrze něž se snaží Gervasi cosi vyjádřit, akorát nikdo netuší co. Latexový Hopkins se kouká tajemně, rozčíleně, rezignovaně, voyeursky, radostně, přísně i shovívavě, ale skrze plátno prochází jediná emoce – a to ta, že nosit takhle masivní masku muselo být v tom vedru fakt dost náročné. Jinými slovy, Anthony Hopkins zorničkami Hitchcockovy oči nezahraje.

02823409.jpeg

Jako kontrast k Hitchcockově vzezření a povaze, kterou máme chvíli považovat za chladně pragmatickou a jindy zase zvráceně perverzní, má působit věčně sexy Helen Mirren v roli jeho manželky a múzy. Ti dva jsou si takovými protiklady, akcentovanými jak maskováním, tak snad i přehnaným sex-appealem, který dovede Mirren skvěle prodat, že stvrzují teorii jin a jang. Nerozdělitelná tvůrčí dvojice je pak uvržena do milostného trojúhelníku, zkombinovaného z mindráku paní Hitchcockové, že žije v manželově stínu, a Alfredovy nevděčnosti, sebestřednosti a užírání se – nemluvě o přežírání. Tyto prvky jsou tím nejdramatičtějším, co se ve výseku života, který film popisuje, odehrává. Zbytek si máme domyslet v erudované víře v Hitchcockova genia.

Film líčí vznik Psycha jako událost století, ale rozhodně se nepouští do zkoumání jeho obsahu. Inscenuje vedlejší motivy – finanční problémy, trable s cenzurou, rozklad rodinného života tvůrce – a tím dokládá, jak náročné bylo stvořit dílo a priori geniální. Chvíli se snímek stává romantickým dramatem o rozpadajícím se manželství, které překoná tvůrčí i vztahovou krizi. Záhy se pouští do úvah o tom, kdy je třeba, aby šel umělec do důchodu, jak točit vyšinuté scény a zda je pro herečku důležitější kariéra hvězdy nebo rodina. V oblaku blahého nevědomí, neposkvrněnosti a sterility se odehrává limonádový film o jednom z nejdrsnějších režisérů historie. Tento kontrast, pro leckterého diváka brzo k nevydržení, pak vyústí v prosluněnou nudu na hraně nechtěné komedie a televizní inscenace pro seniory. Na mladého debutanta je to nečekaný „výkon“.

02823415.jpeg

Hvězdně obsazený snímek tak může posloužit jako unavená zábava pro dopolední zlevněná představení. Sice nikoho nevyděsí, nikým nepohne, nikomu nic nikam nezaseje, ale také od nikoho nic nevezme. Školní cvičení kamery a střihu – záběr, protizáběr, polocelek, detail – není zrovna tou pravou poctou takovému filmovému velikánovi, jakým Alfred Hitchcock byl. Smysl tohoto díla se dá pak najít pouze v náhražce mýdlové opery, která zprostředkovává prosluněné barvy Kalifornie do šedivě zimní České republiky. Děkuji, ale wawky jsou zábavnější.

autor: Daniel Řehák
Spustit audio