Alžírská nostalgie: El Gusto

Bohatě k tomu pomohly historické okolnosti: v době 2. světové války bylo hlavní město Alžír sídlem francouzské exilové vlády. V přístavu Oran měly základnu síly Spojenců, mezi nimiž byla spousta černošských námořníků z Porto Rica vybavených latinskými perkusemi, v klubech se střetávaly jazzové rytmy s arabskými bubínky darbouka. Vydatnou měrou se uplatňovala početná - a dnes už bohužel neexistující židovská komunita. Vztahy zpřetrhané alžírskou válkou za nezávislost mapuje velmi zajímavý dokumentární film El Gusto. Hudebníci, kteří se na 50 let stahli do soukromí, se v něm společně vracejí na pódium. Kromě filmu vznikl i koncertní projekt, který koncepcí, nikoli však obsahem, připomíná kubánský Buena Vista Social Club.

Společné nahrávky muslimských i židovských veteránů představujeme v Čajovně 4. března od 19 hodin.

Khaled o Oranu, Rachid Taha o rocku

Za koloniální éry byl alžírský přístav Oran podobným tavícím kotlíkem hudebních stylů, jako New Orleans v období vzniku jazzu. Ostatně, nemá každá hudba svůj mateřský přístav? Tango vzniklo v Buenos Aires, fado v Lisabonu, a Beatles absolvovali své první krůčky v Liveropoolu a Hamburku.

Od dob Francouzů je nedbalá elegance docela sešlá (Alžír) |foto: Bruno van Moerkerken

Oranu se přezdívalo "malá Paříž" a podle slov světoznámého zpěváka Khaleda byl národnostně hodně pestrý: "Já se narodil ve španělské čtvrti La Caléra. Výše v horách leží čtvrť s francouzským názvem Les Planteurs. Dětství jsem strávil v německé čtvrti Eckmühl. Moje teta bydlela ve čtvrti Cholet, kde byla kasárna. Centrem Oranu byla francouzská čtvrť. Město mělo i svoji židovskou čtvrť, Derb Yahood. V Oranu byly paláce i slumy, a právě v těch nejchudších místech fungovaly bary a taverny. Takže ty chudé čtvrti byly po hudební stránce nejbohatší." V arabských čtvrtích se hrála klasická hudba z maurské Andalusie i lidový styl chaabi, ve španělských čtvrtích jste slyšeli flamenco, a v době 2. světové války sem spojenecké armády přinesly americký jazz.

„Byli jsme muslimové,” vzpomíná Khaled na své dospívání. „Byli jsme věřící, četli jsme Korán, ale to neznamená, že bychom kvůli tomu chtěli někoho zabíjet. Ne, to naše náboženství nedovoluje, zabíjet nevinné. Tehdy jsme netušili, že přijde fundamentalismus a terorismus. Tehdy nic takového neexistovalo. Chodili jsme do barů i do mešity. Ta byla vzdálená 200 metrů, nemůžete přece postavit bar hned vedle mešity, uctivou vzdálenost mezi kostelem a výčepem dodržují i v křesťanských zemích.”

Khaledovy liberální názory mnohokrát vyprovokovaly alžírské fundamentalisty. Ve výběru spolupracovníků se ale Khaled nenechal zastrašit. Tak například, autorem Khaledova kolosálního hitu Aicha byl židovský skladatel Jean-Jacques Goldman. "Můj hit napsal Žid a zpívám ho já, Arab," komentoval to hrdě Khaled. Nabídku na koncert v Izraeli ale musel odmítnout, pro umělce z arabského světa by se to znamenalo podobný rozsudek smrti, jaký postihl autora Satanských veršů Salmana Rushdieho. Když v květnu 2002 vystoupil na mírovém koncertě v římském Koloseu, na podiu byla i izraelská zpěvačka Noa a v publiku izraelský ministr zahraničních věcí Simon Peres. Navzdory bojkotům a nepřátelským reakcím, které tím Khaled vzbudil, uspořádal v následujících měsících turné v arabských zemích.

Khaled na koncertě v Oranu |foto: Wikimedia Commons

V Kalifornii žije producent alžírsko-židovského původu, známý pod pseudonymem DJ Cheb i Sabbah. Jeho arabské jméno znamená „Jitřní mladík”, ale vedle toho má i jméno hebrejské. Khaled se při své návštěvě Kalifornie postaral, aby jejich setkání mělo náležitou publicitu. Cestou hollywoodskými bulváry na společný oběd s novináři objevil vánoční věnec. Opatrně si jej nasadil na krk a přivolal svého židovského kolegu: „To nemá chybu. Muslim a Žid pózují pro fotografy uvnitř symbolu křesťanských vánoc.”

Khaled u nás vystoupil pouze jednou, na festivalu United Islands. Daleko častějším hostem byl v Česku jeho krajan Rachid Taha. Když u nás koncertoval poprvé, naplnil k prasknutí palác Akropolis a pro pořadatele to bylo nečekané překvapení. Diváky pak šokoval tím, jak lehce přecházel mezi rockem a arabskou hudbou. Na rozdíl od ostatních francouzských Alžířanů (Khaled, Cheb Mami, zpěvačka Souad Massi) má Taha nejblíž k anglosaskému rocku, jeho hudebním slabikářem je Satisfaction. Během jedné z jeho návštěv vznikl následující rozhovor. Kdy jste poprvé slyšel elektrickou kytaru ? V indických filmech jako kluk v Oranu. Bylo mi osm let. Arabskou hudbu jsem objevil později.

Jaké to bylo, přestěhovat se z Alžíru do Francie? Trpěl jsem zimou. Prožíval jsem to jako autohavárii, jejíž následky časem překonáte. Přitom jsem neutrpěl žádný kulturní šok, protože my přistěhovalci západní kulturu dobře známe. Jsme jí doslova krmeni. Když jsem byl poprvé v New Yorku, měl jsem pocit, že to město už dobře znám.

|foto: Aleš Opekar

Nechtěl byste českým posluchačům vysvětlit, jaký vlastně hrajete styl? Víte, když je člověk přistěhovalec, tak musí těm ostatním pořád něco vysvětlovat: svoji kulturu, svoji hudbu, proč je to či ono jinak. Jenže já už nic vysvětlovat nechci. Moji hudbu můžete brát stejně jako to, co dělá David Bowie nebo kdokoli jiný.

Jste věřící? Čtete korán? Moje metoda je coran alternatif, alternativní korán (coran alternatif se ve francouzštině vyslovuje stejně jako střídavý proud, pozn. aut.).

Jaké máte idoly v západní hudbě a jaké v arabské?

Nemám idoly, mám jen rád některé muzikanty a skladatele. V arabské hudbě to je Farid El Atrache, jehož skladbu jsem natočil na Diwan, nebo egyptská zpěvačka Umm Kalthum. A taky mám rád Motorhead, Talking Heads, Beatles, Led Zepellin, anebo Johnnyho Cashe. Hodně ho poslouchám, mám moc rád country. Takže vlastně jednoho idola mám a tím je Johnny Cash.

Rachid Taha: the Definitive Collection

Z toho vyplývají zajímavé souvislosti. Nedalo by se tedy říct, že váš oblíbený písničkář Dahmane El Harrachi, jehož skladby jste také natočil na Diwan, byl vlastně takový alžírský Johnny Cash? Rozhodně byl – kvůli svým textům.